1. kapitola

21. července 2012 v 19:43 |  Kniha - česká verze

1. KAPITOLA vypráví o tom, jak na hoře Bujných květů přišelna svět Kamenný opičák



Když bájný stvořitel Pchan Ku oddělil zemi od nebe, tři císaři uspořádali svět a pět vládců mu dalo mravní zásady. Tehdy se svět dělil na čtyři světadíly. V jednom z nich ležela země jménem Ao-laj. Ze všech stran ji oblévalo moře a z moře vyrůstala daleko široko známá hora Bujných květů. Na vrcholku této hory byl zázračný kámen. Byl vysoký tři sáhy, šest stop a pět palců a v objemu měl dva sáhy a čtyři stopy.

Jednoho dne se rozpukl a porodil kamenné vejce velké jako míč. Zúrodněno větrem, vejce oživlo a proměnilo se v opičáka, jemuž pak říkali "Kamenný". Opičák měl všech pět smyslů i všechny čtyři končetiny. Rychle se naučil lézt a chodit a hluboce se poklonil na všechny čtyři světové strany. Opičák pak běhal a skotačil po horách, okusoval traviny a kořínky, napájel se pramenitou vodou, trhal horské květiny a vyhledával ovocné stromy. Družil se s paviány a ostatní opičí čeledí, přátelil se s vlky, tygry a pardály, jeleny a daňky. V noci se ukládal ke spánku pod skalními převisy, ve dne se toulal po vrcholcích a prolézal jeskyně. Neměl ponětí o čase, a tak míjela jedna zima za druhou, rok plynul za rokem.

Jednoho parného rána se opice uchýlily před vedrem do stínu borového lesíka. Lezly po stromech a šplhaly po větvích, trhaly květy a pídily se po plodech, cvrnkaly kuličky, hrály si na honěnou, vyhrabávaly si jamky v písku a stavěly si z něho domečky. Pak zase honily vážky a chytaly kobylky, chvíli vzhlížely k nebi a klaněly se božstvům, ale vzápětí už zase trhaly šlahouny břečťanu, pletly polštářky z trávy, olizovaly si kožíšky, uštipovaly si nehty, šťouchaly se , tlačily, strkaly, mačkaly a tahaly. Když si ve stínu sosen do sytosti pohrály, odešly se koupat do zelenavé horské bystřiny. Voda se řítila se skal jako kutálející se meloun a rozstřikovala se v prudkém letu na prach.

Už odedávna se říká, že ptáci švitoří ptačí řečí a zvířata mají zvířecí mluvu.

"Odkudpak asi tenhle potok teče? Nemáme dnes stejně co dělat, co kdybychom se tak pustily proti proudu a vystopovaly prameny potoka?" řekly si opičky, "alespoň budeme mít nějaké povyražení."

Vesele zavřeštěly, a táhnouce za sebou své mladé a pokřikujíce jedna na druhou, vyrazily na cestu. Šplhaly po svazích podél bystřiny, až dorazily k prameni: byl to vodopád padající z veliké výše.

"To je krása! To je krása!" tleskaly opice radostí, "jistě tryská odněkud z nitra hory a plyne až do samého oceánu. Jestli se mezi námi najde někdo tak smělý, že pronikne až k samému prameni a zase zpátky, aniž se mu na těle zkřiví jediný vlásek, učiníme ho svým králem."
Opakovaly svou výzvu ještě třikrát, když tu najednou vyskočil z opičího stádečka Kamenný opičák a hlasitě vykřikl: "Já půjdu!" Pohleďte na něho! Zamhouřil oči a přikrčil se ke skoku. Pak se prudce odrazil a hup! zmizel ve vodopádu.

Po chvíli pootevřel oči a rozhlédl se kolem. Všechna voda se úplně ztratila a před ním se svítil most. Opičák se protáhl, zbystřil pozornost a tu vidí, že most je celý z železných plátů. Zpoza mostu vytékala v kaskádách ze skalní rozsedliny voda a vířila pod mostními oblouky. Opičák se vyšplhal na most, nahnul se přes okraj, pátravě se zadíval před sebe a co nevidí! Vždyť tu je docela pěkné obydlí! Když se dosyta vynadíval, seskočil z mostu, podívá se nalevo, podívá se napravo a tu vidí kamennou desku. Na ní bylo vyryto velkým písmem: Tato jeskyně Vodních závěsů na zázračné hoře Bujných květů vede až do nebe.

Kamenný opičák byl radostí celý bez sebe. Rychle se otočil, přimhouřil oči a přikrčil se ke skoku. Jako šipka prolétl vodopádem zpět a sotva dechu popadaje ze sebe vyrazil: "To je učiněný zázrak!"

Opice ho obklopily a vyptávaly se jedna přes druhou: "Jaké to tam je? Je tam voda hodně hluboká?"

"Vůbec tam není voda," vysvětloval Kamenný opičák, "je tam jen most z železných plátů a za mostem je pěkné obydlí. Jako by nám ho samo nebe seslalo."

"Jaké obydlí?" vyptávaly se nedočkavě opice.

"Voda vytéká ze skalní rozsedliny, víří pod mostem a zakrývá vstupní branku. Po obou stranách mostu rostou květiny a stromy, za brankou je kamenný domek s kamennými lehátky, židličkami, miskami a talířky, kamenným kotlem a kemennou pecí. Uprostřed na kamenné desce je nápis: Tato jeskyně Vodních závěsů na zázračné hoře Bujných květů vede až do nebe. Bylo by to pro nás bezpečné útočiště, místa je tam dost pro sta, ba tisíce opiček, mladých i starých. Všichni se tam rychle vydejme, tam budeme chráněni před všemi záludnostmi počasí."
Opice se velice zaradovali. "Jdi napřed a veď nás!" volaly na Kamenného opičáka.

Ten opět zamhouřil oči, přikrčil se a zvolal: "Všichni za mnou!" a hup! skočil do vodopádu.
Odvážnější opice skákaly jedna po druhé za ním. Ty zbabělejší natáhly krky, ale pak se zase skrčily, škrábaly se za uchem a mnuly si tváře. Po chvíli si však také dodaly odvahy, hlasitě zavřeštěly a vrhly se dovnitř. Přeskočily most a hned se strhla bitka o postele a o pec. Misky a talíře si rvaly z rukou a přenášely je z místa na místo. Opičí zlomyslnost a neposednost se věru nezapře! Nedaly si chviličku klidu, až je přemohla únava.

Kamenný opičák se pak postavil před zástup opic a ujal se slova: "Vážené shromáždění! Jak známo, slovo dělá muže. Slíbili jste, že toho, kdo pronikne tam, i zpět vodopádem, aniž se mu zkřiví na těle jediný vlásek, učiníte svým králem. Já jsem to dokázal a ještě k tomu jsem vám našel pěkné místečko, kde můžete v klidu užívat rodinného štěstí a oddávat se sladkému spánku. Proč mi tedy nesložíte poklonu jako svému králi?"

Jak to opice uslyšely, poklonily se všechny do jedné až k zemi. Pak se postavily podle stáří do řady a znovu se ukláněly a provolávaly slávu svému králi.

Kamenný opičák tedy usedl na trůn opičího království. Zakázal, aby ho poddaní nazývali "Kamenným", vymyslel si nové jméno: opičí král "Krasavec". Z paviánů, šimpanzů a kočkodanů si vybral své dvorské hodnostáře a ministry. Přes den se s nimi toulal po hoře Bujných květů a navečer se vraceli do jeskyně Vodních závěsů. Vládl mezi nimi dokonalý soulad, nestýkali se s ostatním zvířectvem ani s ptactvem. Král Krasavec vládl sám a jeho poddaní žili blaženě a spokojeně.

V těchto bezelstných radovánkách uplynulo králi Krasavci několik set let. Jednoho dne, když se opice veselily na hostině, najednou posmutněl a z očí mu skanuly slzy. Opice ho okamžitě obstoupily a vyptávaly se, co ho rmoutí.

"Oddáváme se právě veselí," pravil král Krasavec, "přepadly mě však obavy z budoucnosti, a proto jsem se zasmušil."

"Ach Vaše Veličenstvo, vám je těžko se zavděčit," usmívaly se opice, "den co den máme slavné hostiny na posvátných horách a jiných zázračných místech, starých jeskyních a bájných ostrovech. Nejsme poddanými jednorožce ani fénixe, pražádný pozemský král nás neomezuje. Taková svoboda, vždyť to je pro nás nezměrné štěstí! K čemu tedy chmury?"

"Nepoutají nás sice zákony pozemských králů ani nepodléháme moci světa ptactva a zvířat. Jednoho dne však zeslábneme a zestárneme a pán pekel v ústraní čeká, kdy nás uchopí do svých spárů. Chtěl bych vědět, je-li možné, abych se navěky stal nebešťanem, místo abych znovu darmo žil na tomto světě?"

Když to opičky uslyšely, zakryly si tváře a žalostně se rozeštkaly. Po celé opičí říši zavládl smutek. Najednou ze shluku opic vyskočila jedna statná opice širokých plecí a zvolala mocným hlasem: "Vaše Veličenstvo, máte-li obavy z budoucnosti, znamená to, že ve vašem srdci vytryskla touha po nesmrtelnosti. Na světě jsou tři druhy bytostí, na něž nemá pán pekel právo."

"Kteří to jsou?" ptal se hned opičí král.

"Buddhové, nesmrtelní a svatí," pravila opice. "Nepodléhají koloběhu zrození a zániku, jsou věční jako nebe a země, jako hory a řeky."

"A kde je mám hledat?" vyptával se dychtivě král Krasavec.

"Zde na světě, v jeskyních posvátných hor."

Uslyšev tato slova, opičí král zajásal radostí. "Zítra vás opustím. Sestoupím s hor, přenesu se přes moře, třebas až na konec světa, a vyhledám tuto trojici světců. Naučím se od nich věčnému mládí a nesmrtelnosti a tak vyváznu z osidel krále pekel."

Opice tleskaly a pochvalně vřeštěly. "Výborně! Výborně! Prolezeme zítra hory, nasbíráme plody a bobule a uspořádáme velikou hostinu na rozloučenou."

Na druhý den opice opravdu natrhaly zázračné broskve, načesaly nevídaného ovoce, vyhrabaly kořínky, které dodávají sílu a svěžest, a nařezaly orchideje a lilie a jiné vzácné květiny a traviny. Všechno pečlivě rozložily na kamenné stolečky a ke každému z nich připravily kamennou židličku. Pak roznesly vybraná vína a vzácné pochutiny. Do čela stolu usadily krále Krasavce a pak podle stáří zaujaly místa i ostatní. Uctívaly svého panovníka ovocem a květy a popíjely po celý den.

Druhého dne vstal král Krasavec velmi záhy a nařídil opicím, aby mu ze suchých kmenů borovic sroubily vor, uřízly sochor z bambusového prutu a nachystaly na cestu nějaké jídlo a ovoce. Pak vstoupil sám na vor, vší silou se odrazil od břehu a nechal se větrem unášet po vlnách směrem k Jižnímu světadílu.

Štěstí mu skutečně přálo. Po celou dobu plavby vanul silný jihovýchodní vítr a zanesl ho k severozápadním břehům. Zde začínal Jižní světadíl.

Blízko u břehu změřil opičí král hloubku vody. Na mělčině opustil vor a vyskočil na pevninu.
Na pláži lidé chytali ryby, stříleli kachny, sbírali ústřice a vysoušeli sůl z mořské vody. Opičák se pitvorně zašklebil a s podivnými posunky k nim přistoupil blíže. Lidé se tak vylekali, že odhodili košíky a sítě a rozutekli se na všechny strany. Jen jeden se nestačil spasit útěkem. Král Krasavec z něho stáhl oděv a navlékl si jej na sebe, tak jak to viděl u lidí.

Kolébavým krokem se pak pustil do měst a vesniček, zdržoval se na tržištích, odpozorovával lidské způsoby a učil se lidské řeči. Vstávaje lehaje nepřestával myslet na tři bytosti, od nichž by získal dar věčného mládí a nesmrtelnosti.


CHCETE-LI VĚDĚT, ZDA OPIČI KRÁL ZA MOŘEM OPRAVDU NALEZL UČITELE, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama