15. kapitola

21. července 2012 v 20:35 |  Kniha - česká verze

15. KAPITOLA vypráví o tom, jak se opičí král na Hraniční hoře obrátil k lepšímu



Potom, co Tripitaka opustil hlavní město říše Tchangů, den co den klapala kopýtka jeho koně, až došel na hranice říše. Před ním se tyčil vysoký štít Hraniční hory. Od ní na západ se již prostírala říše barbarských Tatamů.

Tripitaka chtěl právě překročit hranici, když tu náhle od paty hory uslyšel hromový hlas: "Můj pán už je tady!"

Tripitaka se velice ulekl a ptal se kolemjdoucích, co to má znamenat.

"To je jistě ta stará opice, zavřená v kamenné schránce na úpatí hory," vysvětlovali pocestní.

"Jaká stará opice?"

"Ta hora se kdysi nazývala horou Pěti prvků, ale protože náš císař si podrobil při tažení na západ i tento kraj, přejmenoval ji na Hraniční horu. Již před lety jsme slýchávali od starců, že prý za časů Wang Manga, který svrhl dynastii západních Chanů, nebe spustilo tuto horu a uvěznilo pod ní zázračnou opici. Nevadí jí zima ani vedro, nejí obvyklou stravu, ani nepije. Konejší hlad železnými pilulkami a žízeň tiší šťávou z mědi. A tak navzdory mrazům a hladu žije až dodnes. Ten řev určitě pochází od ní. Jen se nic nebojte, ctihodný otče! Půjdeme se na ni dolů podívat."

Tripitaka vzal koně za uzdu a následoval jednoho z pocestných. Po chvíli cesty opravdu narazili na kamennou schránku, v níž vězela opice. Vystrkovala hlavu, natahovala ruce a zuřivě jimi mávala: "Pane můj, jak to, že přicházíte tak pozdě? Buďte mi vítán! Buďte mi vítán! Vysvoboďte mě odtud a já vás zato budu chránit po celou cestu na západ."

"Co mi chceš?" přistoupil k Opičákovi Tripitaka.

"Jste přeci ten, který byl vyslán čínským císařem na západ pro posvátná písma?" zeptal se Opičák.

"To jsem, proč se ptáš?"

"Jsem Velký světec rovný nebi, který před pěti sty lety obrátil nebeské paláce vzhůru nohama. Nejvyšší Buddha mě pak zato zaklel pod tuto horu. Před časem tudy prošla bohyně milosti Kuan-jin, která na Buddhův pokyn šla do Číny hledat poutníka, který by přinesl posvátná písma. Prosil jsem ji, aby mě odtud vysvobodila. Slíbila mi, že když se polepším, přijmu buddhistickou víru a budu ze všech sil opatrovat poutníka na cestě na západ k Nejvyššímu Buddhovi, dojdu spasení. Proto dnem i nocí, od svítání do setmění, netrpělivě čekám na váš příchod a své vysvobození. Slibuji, že vás budu po celou cestu chránit a že vás budu poslouchat jako svého učitele."

Opičákova slova naplnila Tripitaku radostí. "Velice vítám tvůj úmysl, že poučen bohyní milosti, chceš přijmout naši víru. Ale nemám sekeru ani dláto, abych tě vyprostil."

"To nevadí," pravil Opičák. "Vaše dobrá vůle stačí, dostanu se ven sám."

"Ale jak je to možné?" zapochyboval Tripitaka.

"Na vrcholu hory je pečeť se zlatým písmem samotného Buddhy," vysvětloval Opičák, "vyjděte nahoru, roztrhněte pečeť a já vyletím ven."

Tripitaka udělal, jak mu Opičák řekl. Přidržuje se šlahounů břečťanu, opět se vyšplhal na nejvyšší vrcholek a spatřil čarovnou záři tisíce zlatých paprsků. Šlehala z čtverhranného balvanu, na němž byla kožená pečeť ze zlatým nápisem Óm mani padme húm.

Tripitaka poklekl před balvanem, poklonil se nápisu a obrátiv se čelem k západu, pomodlil se: "Já, hříšník Süan Cang, v pokoře jdu pro posvátná písma. Je-li mi souzen učedník, nechť se rozlomí pečeť a zázračná opice se vyprostí a doprovází mě k sídlu Nejvyššího. Není-li mi učedník souzen a opice je zlolajný netvor, který mě klame a nevěstí nic dobrého, nechť pečeť zůstane neporušena."

Ukončiv modlitbu, znovu se uklonil a opatrně rozlomil pečeť. Pak sestoupil s hory ke kamenné schránce a řekl opici: "Pečeť je rozlomena, můžeš vylézt ven."

"Pane můj, poodejděte kousek," pravil radostně Opičák, "já tedy vylezu, ale nerad bych vás vyděsil."

Tripitaka zamířil tedy na Východ a ušel asi pět šest mil.

Tu zaslechl hlasité volání opice: "Ještě kus dále! Ještě kus dále!"

Opět ušel kus cesty a sestoupil s hory.

Tu se ozval strašlivý rachot, jako by hora pukla a země se rozestupovala. V tom se objevil nahatý opičák, celý urousaný a poklekl před Tripitakovým koněm: "Pane! Už jsem tady!" vyrazil ze sebe a čtyřikrát se Tripitakovi poklonil.

Když náležitě poděkoval za své zachránění, sebral zavazadla a naložil je koni na hřbet. Když Tripitaka viděl, že opravdu chová dobré úmysly a že se staví jako skutečný věřící, navrhl, že mu vymyslí řádové jméno.

"Neobtěžujte se, pane můj, již jméno mám," pravil opičí král. "Jmenuji se Sun Wu-kchung, to je ten, který pochopil prázdnotu."

"Výborně," zaradoval se Tripitaka, "to plně odpovídá učení našeho řádu. Protože vypadáš jako malý potulný mnich, který ještě nebyl ostříhán, dám ti zatím přezdívku ´Tuláček´."

Opičák nadšeně souhlasil a od té doby se mu též říkalo Opičák Tuláček.

Vysadil Tripitaku na koně a sám, prohýbaje se pod zavazadly, klopýtal vpřed. Za chviličku již zůstala Hraniční hora daleko za nimi. Tu se proti nim vyřítil lítý tygr, strašlivě řval a sekal ocasem. Tripitaka na koni se třásl strachy, ale Opičák se tvářil velice potěšen.

"Jen se ho nic nebojte, pane můj, přinesl mi jen látku na šaty."

Složil zavazadla, zpoza ucha vytáhl svou jehličku, otočil se čelem k větru a zamával jí. Z jehličky se stal okamžitě mohutný železný kyj: "Už jsem tě přes pět set let neměl v ruce," usmíval se, "dnes mi pěkně opatříš něco na sebe!"

Zeširoka se rozkročil a postavil se tygru do cesty. "Kletá stvůro! Ani se nehni!" zařval na něho.

Tygr se schoulil do prachu a ani nedutal. Opičák mu vší silou rozrazil lebku. Ubohý Tripitaka se strachy svalil s koně. Opičák odtáhl tygra stranou a klidně řekl: "Sedněte si na chvilku, ctihodný otče. Chci ho svléci a sám se obléci, pak vyrazíme."

"Co mu chceš svlékat, vždyť nemá šaty," pravil nedůvěřivě Tripitaka.

"Jen se nestarejte, já už si poradím," Opičák na to.

Náš Tuláček si vytrhl chlup, dýchl na něj očarovaným dechem a chlup se proměnil v ostrý nožík. Rozřízl tygrovi kůži na břiše a škub! naráz ji celou stáhl. Odřízl drápy, odkrojil hlavu a obřezal kůži do pravidelného čtverce. Zvedl ji a přeměřil. "Trochu široká," řekl si pro sebe, "musím ji přeříznout vedví."

Popadl nůž a přepůlil kůži. Jednu polovinu odložil, druhou si obtočil kolem pasu, u cesty sebral jakýsi šlahoun a kůži jím připevnil. Pak sebral kyj, luskl jím mezi prsty, až byl zase jako jehlička a schoval ho za ucho. Nakonec si přehodil ranec přes rameno a usadil Tripitaku na koně. A tak se vydali znova na cestu.

"Co se stalo s tím kyjem, co jsi jím zabil toho tygra, že není nikde vidět?" ptal se Tripitaka.

"Ctihodný otče, ani byste neřekl," smál se Opičák, "že ten kyj jsem si opatřil v paláci dračího krále Východních moří, říká se mu přací kyj se zlatými kroužky. V nebi jsem řádil právě s tímto kyjem. Mohu ho zvětšovat i zmenšovat, jak se mi zachce. Teď jsem z něho udělal jehličku na vyšívání a schoval jsem si ji v uchu. Kdykoli budu kyj potřebovat, mohu ho zase vytáhnout."

Tripitaka se v duchu tajně zaradoval. "A jak to, že když tě ten tygr spatřil," ptal se dále, "že se ani nehnul a nechal se bez odporu zabít?"

"Ctihodný otče, nebudu vám nic tajit," pokračoval opičí král, "nejen tygr, ale ani drak by si na mne netroufl. Dovedu nejen krotit tygry a draky, ale mám i tu kouzelnou moc, že mohu převracet toky řek a rozpoutávat bouře na moři. Z výrazu tváře či pouhého hlasu pochopím, oč se jedná, mohu narůst tolik, že sahám až do nebe, mohu se tak zmenšit, že bys mě v chmýří nenašel. Znám bezpočtu proměn, zmizím, zase se objevím, že nikdy nevíš, na čem se mnou jsi. Stáhnout kůži z tygra, na tom přece není nic zvláštního. Až se dostaneme do opravdových nesnází, to teprve uvidíte, co dovedu."

Při Opičákových slovech Tripitaka odložil všechny pochybnosti a uklidnil se. Pobídl koně a vyrazili vpřed.

Po několika dnech cesty zaslechli pojednou podivný hvízdot. Vyrazilo proti nim šest chlapíků ozbrojených kopími, dýkami, ostrými meči a mohutnými luky.

"Ani o krok dále, mnichu!" zařvali, "rychle nám vydej koně a rance a ušetříme tvůj život!"

Tripitaka byl strachy celý pryč, spadl s koně a nevydal ze sebe ani hlesu. Opičák ho rychle podepřel. "Uklidněte se, to nic není," chlácholil ho. "Ti nám přinesli jen další oděv a peníze na cestu."

"Sun Wu-kchungu, což máš ucpané uši? Vždyť nařídili, abychom jim vydali koně a rance, a ty ještě tvrdíš, že od nich dostaneme šaty a peníze."

"Dohlédněte na šatstvo, zavazadla a koně a já už se s nimi vypořádám, uvidíme, kdo s koho."

"Ani pádná ruka nepřemůže dvě pěsti a dvě pěsti nezmohou tolik, co čtyři ruce. Ty, takový mrňousek, a jich je na tebe šest! Ty se chceš do nich pustit?"

Opičák byl již odedávna proslulý svou neohrožeností. Ani tentokrát se nedal odradit. Zkříživ ruce na prsou, pokročil vpřed, uklonil se loupežníkům a pravil: "Vážení, z jakého důvodu se stavíte nám, chudým mnichům, do cesty?"

"Jsme králové cest, dobrotiví pánové hvozdů a hor. Naše jména jsou proslulá po celém kraji, jak je možné, že nás neznáš? Rychle vydej věci a pustíme tě dál. Cekneš-li jen půl slova, rozsekáme tě na kousky a tvé kosti rozdrtíme na prach."

"Já sám jsem též králem po předcích a pánem hor již po sta let, ale vaše jména, vážení, jsem jakživ neslyšel," pravil Opičák.

"Když neslyšel, tak poslouchej!" štěkl na Opičáka jeden z loupežníků. "První z nás se jmenuje Oko radosti, druhý Ucho zlosti, třetí Nos libosti, čtvrtý Jazyk chtivosti, pátý Srdce toužebnosti a šestý Tělo strasti."

"Tak vy jste docela prachobyčejní lupiči," rozesmál se opičí král. "Račte si uvědomit, že my, lidé z klášterů, jsme vašimi pány. A vy si ještě troufáte nám zatarasit cestu! Rychle vyndejte naloupené poklady! Rozdělíte-li se se mnou rovným dílem, jsem ochoten ušetřit vaše životy."

Opičákova slova lupiče dopálila. Šermovali mu pěstmi před obličejem a řvali jeden přes druhého: "Ty drzý mnichu! Nic už ti vlastně nepatří a ty by ses ještě s námi chtěl dělit o naší kořist!"

Zamáchali meči, uchopili kopí a sesypali se na Opičáka. Bili ho hlava nehlava. Ale Opičák stál stále v jejich středu a tvářil se jako by se ho to ani netýkalo.

"Ten mnich má ale tvrdou palici!" řvali loupežníci.

"Jen si poslušte," smál se Opičák, "až vás budou brnět ruce, pak vyrukuji se svou jehličkou já!"

"Ten mnich bude asi bývalý doktor!" řekli si loupežníci, "nikdo z nás není však nemocný, tak co tedy mele o jehle?"

Opičák natáhl ruku a zpoza ucha vytáhl svou jehličku na vyšívání, zakmital jí ve větru, až se změnila v železný kyj.

"Ani o krok dále! Teď přišla řada na mne, abych na vás vyzkoušel svůj kyj!"

Lupiči prchali, jako když do nich střelí, ale Opičák se rozeběhl a jednoho po druhém dohonil a všechny je pozabíjel. Stáhl z nich šaty a sebral jejich kořist. S úsměvem pak přistoupil k Tripitakovi. "Ctihodný otče, můžeme pokračovat v cestě, se všemi lupiči už jsem se vypořádal."

"Přivoláváš na sebe neštěstí," zaúpěl Tripitaka, "jsou to násilníci a patří před soud, ale trest smrti si nezaslouží. Máš kouzelnou moc, tak jsi je mohl odehnat a ne je hned zabíjet. Jak může mnich bez příčiny utrácet lidské životy?"

"Ctihodný otče, kdybych nezabil já je, tak by oni zabili nás," hájil se Opičák.

"Mnich má raději zemřít, než by se dopustil násilných činů," pravil Tripitaka káravě, "když zemřu, zemřu sám, ale tys povraždil šest lidí. Co na to řekneš? Kdyby se to doneslo k sluchu úřadů, ani kdyby tvůj otec byl soudce, nedostal by tě z toho."

"Chtěl bych vám, můj pane, říci," vskočil mu do řeči Opičák, "že když jsem byl před pěti sty lety opičím králem na hoře Bujných květů, utratil jsem bezpočtu životů. Kdybych se držel toho, co mi tu teď říkáte, nikdy bych se nebyl stal Velkým světcem rovným nebi."

"Jenom proto, že jsi byl nevázaný a nespoutaný, řádil ve světě lidí a podváděl na nebi, tě před pěti sty lety stihl krutý trest. Teď jsi přijal víru, a začneš-li zase provádět násilnosti jako dříve a vraždit živé tvory, nemůžeš být dále mnichem, nemůžeš jít se mnou na západ. Styď se, hanba!"

Opičák nikdy nesnášel domluvy. Tripitaka si však bručel dále svou. Opičák to již nevydržel a vybuchl: "Když mi pořád vyčítáš, neprosím se tě o to být mnichem. Nikam na západ nepůjdu! Jen si klidně to své žvanění nech pro sebe, já jdu odtud pryč!"

Tripitaka na to neřekl ani slovo. To Opičáka dopálilo ještě více. Škubl sebou, a zvolav "Tak já tedy jdu!", zmizel. Tripitaka rychle vzhlédl, ale Opičáka již nespatřil. Jen zaslechl svistot jeho prudkého letu na východ.

A tak zůstal ctihodný mnich sám, opuštěný. Pokýval hlavou, hluboce povzdechl a smutek mu zaplavil duši. Posbíral zavazadla a naložil je na koně. Jednou rukou se opíraje o hůl, v druhé ruce třímaje otěže, kráčel sám, samotinký na západ.

Nedošel příliš daleko, když tu najednou vidí před sebou stařenku nesoucí bavlněný šat a vyšívanou čapku. Když se přiblížila, Tripitaka rychle stáhl koně stranou, aby mohla projít.

"Odkudpak jste, ctihodný otče?" oslovila Tripitaku stařenka. "Že tu tak kráčíte sám a sám?"

"Jsem poslem císaře čínské říše a jdu na západ k Nejvyššímu Buddhovi pro posvátná písma," pravil Tripitaka.

"Klášter Hromového hlasu v Indii, kde sídlí Nejvyšší Buddha, je sto osm tisíc mil cesty odtud. Jen sám s koněm, bez druha či učedníka, se tam nedostanete."

"Přijal jsem cestou před několika dny učedníka," děl na to Tripitaka, "ale byl příliš tvrdohlavý, a když jsem mu to vytýkal, nepřiznal, že chybil, a zmizel beze stopy."

"Ta bavlněná kutna a vyšívaná čepice, zdobená zlatem, patřila kdysi mému synovi," pravila stařenka, "tři dny potom, co vstoupil do kláštera, naneštěstí zemřel. Právě jsem si tam byla trochu poplakat a tu kutnu a čepici si nesu na památku. Ctihodný otče, máte-li učedníka, tak bych mu ty věci s radostí dala."

"Děkuji vám za vaši dobrotu. Můj učedník mi utekl, a tak se neodvažuji váš dar přijmout," odmítl zdvořile Tripitaka.

"A kterým směrem šel?" vyptávala se stařena.

"Slyšel jsem jen zasvištění a to přicházelo od východu."

"Nedaleko odtud na východ mám domek, to on jistě půjde kolem," pravila stařenka. "Znám takové zaříkladlo, říká se mu Pravá slova na utišení srdce či zaříkladlo svíracího kroužku. Naučím vás tomu zaříkadlu, ale nesmíte je nikomu prozradit. Můžete si je jen potajmu předříkávat, abyste si je zapamatoval. Dohoním toho vašeho učedníka a pošlu ho zpátky. Dejte mu pak na sebe ten šat a tu čepičku. Neuposlechne-li vás, přeříkejte potichu to zaříkadlo a on už se neopováží vyvádět, ani už od vás nikdy neodejde."

Tripitaka vše pozorně vyslechl a hluboce sklonil hlavu na znamení díků. V tom okamžení se stařenka proměnila v zlatou záři a rozplynula se na východě. Tripitaka uhodl, že to byla jistě bohyně milosti Kuan-jin. Rychle zapálil kuličku kadidla a zaníceně se poklonil směrem na východ. Pak schoval roucho a čepičku do rance a usedl u cesty přeříkávaje zaklínadlo. Zopakoval si je několikrát, až se mu vrylo do paměti.

Když Opičák opustil ctihodného otce, usedl na mrak a plul směrem na východ. V srdci však cítil, že by to od něho bylo krajně nevděčné, kdyby Tripitaku nadobro opustil, když ho vysvobodil ze zakletí hory Pěti prvků. Proto, že mě popudil několika slovíčky, ho přece nemohu nechat samotného. Ne, to opravdu nejde! řekl si, otočil mrak a zamířil zpět.

Za chviličku uviděl Tripitaku, jak sedí zadumán u cesty. "Ctihodný otče!" zavolal na něho. "Co tady děláte? Proč nejdete dál?"

"Kde jsi byl?" pozdvihl Tripitaka hlavu. "Nechtěl jsem jít bez tebe dál a už mi z toho čekání kručí hlady v břiše. Že se nestydíš!"

"Máte-li hlad, ctihodný otče, půjdu vám vyžebrat almužnu," nabízel se Opičák.

"To není třeba. V ranci mám ještě nějaké staré zásoby. Přines mi do misky trochu vody. Najím se a pak zase vyrazíme."

Opičák rozvázal ranec. Našel tam pár pečených placek z hrubé mouky. Pod plackami však Opičákovy zraky objevily blýskavou čepičku s výšivkami a zlatými ozdobami a bavlněný šat.

"Ten šat a čepici si nesete s sebou z východní říše?" zeptal se.

"Nosil jsem je, když jsem byl malý," odpověděl Tripitaka, co mu právě slina na jazyk přinesla. "Kdo si nasadí na hlavu tu čepičku, umí přeříkávat posvátná písma, aniž se jim učil. A kdo si vezme na sebe roucho, umí vykonávat obřady, aniž se v nich kdy cvičil."

"Pane můj dobrý, nechte mi je obléknout," zaprosil Opičák.

"Budou ti velké," pravil Tripitaka, "ale když chceš, tak si je zkus."

Opičák tedy svlékl tygří kůži a oblékl se do šatu. Padl mu jako ulitý. Když Tripitaka viděl, že si nasazuje čepici, přestal kousat a tichounce zamumlal zaklínadlo těsnícího kroužku.

"Bolí mě hlava! Bolí mě hlava!" vyrazil ze sebe Opičák.

Tripitaka však mumlal zaklínadlo dále. Opičák se válel bolestí po zemi a rval si zlatý kroužek na čepičce z hlavy. Tripitaka z obavy, aby kroužek skutečně nepřelomil, na chviličku přestal. Bolest hlavy okamžitě ustala. Opičák si začal rukou ohmatávat hlavu. Čepička jako by mu na hlavě zapustila kořeny. Za nic na světě nešla dolů. Vyndal zpoza ucha svou jehličku, strčil ji pod kroužek a snažil se jej vypáčit.

Tripitaka se bál, že by mohl kroužek opravdu přerazit, a proto opět začal říkat zaklínadlo. Opičák se stavěl bolestí na hlavu a metal kozelce. Zrudl v tváři, oči mu lezly z důlků a tělo zdřevěnělo. Tripitaka nemohl snést pohled na taková muka a opět přestal. Bolest hlavy se v tom okamžiku utišila.

"Za to můžete vy, očaroval jste mě," tvrdil Opičák.

"Jakpak jsi na to přišel?" opáčil Tripitaka, "říkal jsem si jen modlitbu těsnícího kroužku."

"Tak se zase modlete a uvidíme," dožadoval se Opičák.

Tripitaka tedy opět zamumlal zaklínadlo.

Opičáka zase rozbolela hlava. "Přestaňte! Přestaňte!" úpěl, "jak se modlíte, hned to začne. Nezapřete, že je to vaše vina!"

"Budeš už napříště poslouchat?"

"Budu, budu," sliboval horlivě Opičák.

"A budeš ještě někdy drzí?"

"Netroufám si."

Opičák sice slíbil, ale to už měl něco za lubem. Jeho jehlička jako by ho pálila v ruce. Měl sto chutí ji poslat na Tripitaku. Roztočil ji tedy a rozpřáhl se. Tripitaka, celý vyděšený, opět zamumlal zaklínadlo. Opičák se svalil na zem a kyj mu vypadl z ruky.

"Ctihodný otče! Už dost! Už dost! Já už si to budu pamatovat!" křičel bezmocně, nemohl se ani pohnout.

"Co jsi to za proradného tvora, že ses opovážil na mne vztáhnout ruku?""pustil se do něho Tripitaka.

"Já jsem vás nechtěl bít," bránil se Opičák. "Ctihodný otče, povězte mi, kdo vás to zaklínadlo naučil?"

"To mě naučila jedna stařenka, která šla před chvílí kolem," pravil Tripitaka.

"To mi stačí," rozzlobil se Opičák. "To byla jistě Kuan-jin. Co si to vůči mně vlastně dovoluje? Ale já si na ni došlápnu do jejího sídla v Jižním moři!"

"Když mi prozradila to zaříkadlo, určitě věděla, jaký bude mít účinek," pravil Tripitaka, "jestli za ní půjdeš, jistě ho použije a pak je s tebou konec."

Opičák viděl, že má Tripitaka pravdu. A tak si to rozmyslel a za bohyní se nepustil. Šel do sebe, poklekl před Tripitakou a odprošoval ho: "Ctihodný otče, s tímhle zaříkadlem mě opravdu máte v hrsti. Půjdu s vámi na západ, nebudu vás již dráždit, ale zato nesmíte zaklínadlo často říkat. Budu vás věrně ochraňovat po celou cestu a již nikdy nebudu pomýšlet na útěk."

"Tak tedy dobrá," souhlasil Tripitaka, "pomoz mi na koně."

A tak Opičákovi, celému schlíplému, opět trochu otrnulo. Narovnal si šat, poplácal koně, posbíral zavazadla a vyrazili na západ.

Za několik dní došli k řece, která byla tak široká, že ani orel ji nepřeletěl. Zde zkrotili nefritového draka. Drak se změnil v bílého koně a na další cestě nesl na svém hřbetě Tripitaku.

U jeskyně Mračných schůdků přijali do své družiny Čuníka a u Písečné řeky Písečného mnicha.

Ctihodný otec i jeho tři učedníci byli jedné mysli a pomáhali si ze všech sil. Každým dnem se blížili svému cíli.


CHCETE-LI VĚDĚT, JAKÁ DOBRODRUŽSTVÍ JE NA CESTĚ POTKALA, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama