17. kapitola

21. července 2012 v 20:44 |  Kniha - česká verze

17. KAPITOLA vypráví o tom, jak se Opičák znovu ujal vlády v království na hoře Bujných květů



Opičák, byv svým učitelem zapuzen, na něho celou cestu nepřestával myslet a dlouze vzdychal. Když pod sebou spatřil vlny Východního oceánu, pomyslel si: Je tomu již pět set let, co jsem naposledy letěl touto cestou. Vymrštil se a jedním skokem se přenesl přes Východní oceán. Ve chviličce se octl nad horou Bujných květů. Stlačil mrak k zemi, a jak se tak rozhlíží kolem dokola očima dokořán vypoulenýma, vidí, že na hoře neroste ani tráva, ani jediná květina, nikde se nevznáší obláčky dýmu, skaliska jsou vyvrácena, lesy sežehnuty. Jak se to mohlo stát? Zatímco si opičí král odpykával trest za řádění v nebeských palácích, bůh Er-lang se šesti bratry ze Švestkové hory založil na hoře Bujných květů požár a vypálil ji.

To Opičáka rozesmutnilo ještě více.

Jak tak teskně rozjímal, zaslechl najednou šelest, přicházející ze svahu, který byl kdysi porostlý voňavými travinami. Z bodlinatého porostu se vynořilo sedm opiček, obklopily opičího krále a pobily před ním hlavou o zem.

"Tatíčku náš! Konečně jste se nám vrátil!" volaly jedna přes druhou.

"Proč neskotačíte? Proč si nehrajete?" otázal se opičí král Krasavec, "kam jste se všechny poděly, že po vás není vidu ani slechu? Už jsem tady drahnou chvíli, ale po všech jako by se země slehla. Co to má znamenat?"

Tato otázka opičky rozlítostnila k slzám. Trpce si stěžovaly. "Od těch dob, co byl náš Velký světec odvlečen na nebe, trpíme od lovců jako štvaná zvěř. Jak jsme mohly odolávat jejich pevným lukům a bystrým šípům, sokolům a honicím psům, nastraženým lukům a hákům? Každá dává na sebe bedlivý pozor a neodváží se ani hlavu vystrčit, natožpak skotačit! Všechny jsme se uchýlily do hloubi jeskyně nebo se skrýváme ve vzdálených doupatech. Máme-li hlad, utrhneme si potajmu trochu trávy na stráni, trpíme-li žízní, napijeme se čisté vody z bystřiny. Teď jsme však zaslechly hlas našeho tatíčka, a proto jsme vyběhly naproti a čekáme na rozkazy."

Slova opiček zasmušila opičího krále ještě víc. "Kolik je vás tady ještě na hoře?" zeptal se.

"Starých i mladých je dohromady jen něco přes tisíc," odpověděly opičky.

"Tehdy nás bylo i se všemi démony na čtyřicet sedm tisíc. Kam se všechny poděly?" vyptával se dále opičí král.

"Potom, co jste, tatíčku náš, odešel, bůh Er-lang založil na hoře požár a přes polovinu jí spálil. My jsme naskákaly do studní, ponořily se do potoků, schovaly jsme se pod mostem z železných plátů a tak jsme si zachránily životy. Vylezly jsme, teprve když plameny uhasly a kouře dodýmaly, ale neměly jsme dostatek travin ani plodů a stěží jsme se držely při životě. Dobrá polovina nás odešla odtud pryč. My, co jsme zůstaly, se tady na hoře tak tak držíme. Za poslední dva roky ještě ke všemu lovci vyhubili polovinu toho ubohého zbytku."

Když to vše opičí král vyslechl, zachvátila ho zloba a rozhořčení. "Kdo je velitelem v jeskyni?" zeptal se.

"Generálové a maršálové převzali velení," odpověděly opičky.

"Jděte jim oznámit, že jsem se vrátil," nařídil jim Opičák.

Opičky se nahrnuly do dveří a jedna přes druhou hlásily: "Náš tatíček Velký světec se nám vrátil."

Když velitelé uslyšeli hlášení, chvatně vyšli ze dveří složit poklonu svému králi. Okamžitě ho uvedli do jeskyně. Opičí král usedl uprostřed, opičky se uctivě seřadily kolem něho a bez ustání se klaněly. "Náš tatíčku Velký světče, jakou jsme měly radost, když jsme se dověděly, že jste se nám zachoval při životě. Pročpak nechráníte toho mnicha Tripitaku na cestě na západ pro posvátná písma? Proč jste se vrátil na rodnou horu?"

"Miláčkové moji, vy nevíte, jak to všechno bylo," pravil opičí král. "Tripitaka není s to rozeznat moudrost od hlouposti. Po celou cestu jsem ho chránil před démony, kolikrát jsem musel pobít zlých ďáblů a upírů! A on mě za to všechno pořád jen káral, že páši jen samé zlo! Již mě nechtěl za svého učedníka a odehnal mě od sebe. Na důkaz mi napsal výpovědní list a do smrti mě nechce ani vidět."

Opičky tleskaly a hlasitě výskaly: "To je báječné! To je báječné! Nač byste měl být dále mnichem, zůstaňte tu s námi a budeme spolu pár let skotačit!"

"Rychle připravte kokosové víno, ať oslavíme návrat našeho tatíčka."

Opičí král nařídil opičkám, aby udělaly barevný prapor s nápisem: Velký světec rovný nebi se opět ujímá vlády na hoře Bujných květů a znovu zavede řád do jeskyně Vodních závěsů.

Opičky vztyčily stožár a vlajku vyvěsily před jeskyni. Den co den zvaly k sobě nové démony a přijímaly nová zvířata, sbíraly seno a uskladňovaly obilí. Na slovo "mnich" nikdo ani nevzpomněl. Jeden druhému pomáhal a vše se jim dařilo. Od dračích králů čtyř moří si vypůjčily kouzelnou vodičku z monzunových dešťů a omyly celou horu. Na stinných svazích nasázely jilmy a vrby, na slunných svazích borovice a cedry, broskvovníky, hrušně, švestky a datlovníky. Vše, nač si vzpomeneš, uvedly do pořádku. Byly volné jako ptáci a žily v klidu a v samých radovánkách.


CHCETE-LI VĚDĚT, CO SE PŘIHODILO TRIPITAKOVI NA JEHO DALŠÍ CESTĚ, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama