20. kapitola

21. července 2012 v 20:51 |  Kniha - česká verze

20. KAPITOLA vypráví o tom, jak démon Žlutá suknice řádil v zemi Vzácných slonů



Písečný mnich dohonil Čuníka. "Bratříčku, přišel jsem za tebou."

"A pročpak, bratříčku?"

"Ctihodný otec mi nařídil, abych ti přispěl na pomoc."

To Čuníka velice potěšilo. "Přišel jsi mi zrovna vhod. Společnými silami určitě toho netvora dostaneme. I když to nebude žádná velká sláva, alespoň v téhle zemi si uděláme jméno."

Za chviličku dorazili k jeskyni a přistáli na svých létajících mracích. Čuník uchopil pevně hrábě a ze všech sil sekl do vrat jeskyně Měsíčních vln. Ve vratech se objevila díra zvíci měřice.

Diblíci hlídající vrata, celí vyděšení, rychle otevřeli. Když viděli, že jsou to jejich staří známí, rychle běželi dovnitř hlásit: "Vaše Veličenstvo! Je zle! Ten mnich s dlouhým rypákem a velikánskýma ušima s tím mnichem, který vypadá jako pytel neštěstí, jsou už zase tady a rozmlátili nám vrata!"

"Že by to byl Čuník a Písečný mnich?" podivil se démon. "Vždyť jsem propustil jejich učitele. Jak se opovažují znovu si přijít a mlátit do mých vrat?"

"Možná že si něco zapomněli a jdou si pro to," ozval se jeden z diblíků.

"To je nesmysl! Kdyby si něco zapomněli, určitě by si netroufli mlátit do mých vrat," mínil démon, "za tím jistě něco vězí."

Rychle si nasadil brnění, popadl ocelovou dýku a vyrazil ze dveří. "Mniši, jak se opovažujete mlátit do mých vrat, když jsem propustil vašeho učitele?"

"Ty prokletý démone, ty jsi napáchal čisté věci!" ozval se Čuník.

"Jaképak čisté věci?" zeptal se nechápavě démon.

"Zatáhl jsi třetí princeznu z království Vzácných slonů do jeskyně, násilím jsi ji pojal za manželku a zdržoval ji zde třináct let. Nyní ji musíš navrátit. Přicházíme tě na zvláštní rozkaz krále zajmout. Rychle vlez dovnitř a svaž se svým vlastním provazem. Nechtěj, abych se do toho vložil já, Čuník."

Starý ďábel byl z té troufalosti zlostí bez sebe. Klapal a skřípal ocelovými zuby, slintal, valil a poulil oči. Celý se nadmul a napřáhl meč. Sípaje zlostí, ťal Čuníkovi přímo po hlavě. Ten mu obratně vyklouzl a odplatil se mu ranou hráběmi přímo do tváře. I Písečný mnich napřáhl svou vykládanou hůl, přiskočil a mlátil do démona hlava nehlava. Srazili se na svahu hory osmkrát nebo devětkrát. Čuník již začal umdlévat. Stěží držel hrábě a ubývalo mu sil. Řekl tedy Písečnému mnichovi: "Bratříčku, bij se s ním teď na chvíli sám, já se musím jít vyčurat."

A neohlížeje se na Písečného mnicha, zalezl do roští, mezi trní a šlahouny břečťanu. Jako by se nechumelilo se tam zavrtal a padl jako podťatý. Pranic mu nevadilo, že se poškrábal a podrápal v obličeji. Již se neodvážil vystrčit ani nos. Jen jedno ucho měl nastražené a poslouchal, co se bude dít.

Démon zpozorovav, že Čuník uprchl, vrhl se na Písečného mnicha. Ten již nestačil uhnout. Démon ho rázně popadl a odvlekl do jeskyně. Diblíkové se na něho sesypali a svázali ho do kozelce. Démon si tak Písečného mnicha zajistil. Nechystal se ho ani zabít, ani ztlouci, ba ani jediného slůvka křivého mu neřekl.

Opět popadl dýku a tu ho napadlo: Tripitaka přišel ze sousední země, a tak jistě ví, co je slušnost. Když jsem ho pustil na svobodu, jistě na mne nepošle své učedníky. To zaručeně má žena poslala domů nějaký dopis a všechno vyšlo najevo. Půjdu se jí na to zeptat.

Princezna, nic netušíc, se právě ustrojila a učesala a vyšla démonovi v ústery.

Ihned si všimla, že démonovy oči planou hněvem a obočí se vztekem kroutí, že skřípe zlostí zuby. S úsměvem však k němu přistoupila: "Pročpak je vzácný pan manžel tak rozmrzelý?""

"Ty darebná ženská, ty nemáš v sobě ani kouska studu!" vyštěkl na ní démon. "Chytil jsem si Tripitaku a chtěl jsem si trochu dopřát. Pročpak jsi ho napřed pustila, než jsi mi o tom řekla? Za mými zády jsi napsala dopis domů, aby ho on doručil. Jak by mi jinak ti dva mniši přišli mlátit do dveří a chtěli tě zpátky? To je jistě všechno tvoje práce!"

"Vzácný pane manželi, vy mně křivdíte," stavěla se princezna nevědomou. "Já že jsem psala nějaký dopis?!

"Ještě budeš odmlouvat?" rozčiloval se démon. "Teď jsem tady lapil jednoho útočníka, což to není dostatečné svědectví?"

"A kdo to je?" podivila se princezna.

"Druhý učedník toho Tripitaky, Písečný mnich."

Když někomu nadejde poslední hodinka, pochopitelně se smrti brání. A tak i princezna učinila poslední zoufalý pokus. "Vzácný manželi, ztište svůj hněv," pravila, "půjdeme se mnicha na to zeptat. Jestli jsem opravdu dopis poslala, tak si mě zabte, ráda trest přijmu. Jestliže jsem však žádný dopis nepsala, nesmíte mě dále křivě obviňovat."

Démon byl z toho popleten, nevěděl, co si má myslet. Máchl promodralou rukou velikou jako lopata a popadl princeznu za vlasy lesklé, jako by byly ze zlata či nefritu, a mrštil ji na zem. Přiložil jí dýku k hrudi a jal se vyslýchat Písečného mnicha.

"Písečný mnichu!" zařval na něho, "jak to, že vy dva jste se opovážili přijít mlátit do mých vrat? Psala princezna domů dopis? Poslal vás král?"

Písečný mnich, spoutaný, když viděl, jak rozzuřený démon smýká princeznou o zem a chce ji probodnout mečem, si v duchu řekl: To ona určitě nějaký dopis psala. Ale zachránila našeho ctihodného otce a tím nám prokázala nesmírné dobrodiní. Řeknu-li něco, tak princeznu probodne. Tím bych se za dobrodiní odměnil zlým vděkem. Ne! Ne! Co provázím našeho ctihodného otce, ještě jsem mu neprokázal žádnou úsluhu. Teď jsem tedy svázán, a tak alespoň svým životem se odvděčím ctihodnému otci za jeho dobrodiní.

"Démone!" vzkřikl, "kde se v tobě bere ta drzost! Jaký měla psát dopis, že ji tady křivě obviňuješ a ohrožuješ ji na životě? Proč jsme si přišli pro princeznu, to ti hned vysvětlím. Když jsi zavřel našeho ctihodného otce tady v jeskyni, spatřil zde princeznu a zapamatoval si její tvář. Když jsme pak dorazili do země Vzácných slonů a šli jsme si dát potvrdit naše průvodní listiny, dověděli jsme se, že král dává podle podobizny princeznu hledat. Ptali se nás, nesetkali-li jsme se po cestě s podobnou dívkou. Náš ctihodný otec se tedy zmínil o princezně. Král poznal, že to je určitě jeho dcera, napojil nás svým vybraným vínem a vyslal nás, abychom tě zajali a princeznu přivedli zpět do paláce. Tak to bylo a ne jinak! Princezna žádný dopis nepsala. Chceš-li někoho zabít, tak zab mne, Písečného mnicha, a neubližuj nevinným a nepokoušej nebesa!"

Když démon viděl, že Písečný mnich vypovídá skutečně neohroženě, odhodil dýku a oběma rukama pomohl princezně na nohy. "Zapomněl jsem se na okamžik a jednal jsem poněkud neurvale," omlouval se, "nezlob se proto na mne." Načež opět zatáhl princeznu dovnitř.

Pak nařídil, aby bylo prostřeno k hostině, aby tak princezně vynahradil leknutí a omluvil se jí za hrubost. Když již byl zpola opilý, oblékl si najednou zbrusu nový šat, vybral si vykládaný meč a připevnil si ho k pasu. Pohladil princeznu po vlasech a pravil! "Pěkně si tady pij vínko, dej pozor na děti a nenech Písečného mnicha utéci. Využiji té příležitosti, že je ten Tripitaka ve vašem království, a půjdu se zavčas představit."

"Komu se chceš jít představovat?" tázala se překvapeně princezna.

"Tvému královskému otci," pravil démon. "Jsem jeho zetěm, on je mým tchánem, tak proč bych se mu nemohl jít představit?"

"To nejde," řekla rozhodně princezna.

"Jak to, že to nejde?"

"Můj otec není nějaký sprostý válečník, který se zmocnil země násilím. Zdědil svou říši po předcích. Již odmalička ho vychovávali jako korunního prince a sotvakdy opustil městské brány. Takové netvory jako jsi ty, ještě nikdy neviděl. Ty máš přece tak šerednou tvář, že by se určitě vyděsil, kdyby tě spatřil. A to by nebylo zrovna vhodné. Bude dobře, když se nikomu představovat nepůjdeš."

"Když tedy myslíš, proměním se v ztepilého mladíka," navrhl démon.

"Tak se proměň, ať vidím, jak vypadáš."

Milý démon se postavil na jídelní stůl, škubl sebou a proměnil se v urostlého mladíka. To princeznu usmířilo.

"Tak co, proměnil jsem se k tvé spokojenosti?" usmíval se démon.

"Jsem plně spokojena," pochvalovala si princezna. "Můj otec rád pěstuje styky s příbuzenstvem, jak přijdeš ke dvoru, určitě sezve dvořany a uspořádá na tvou počest hostinu. Až popiješ vína, buď krajně opatrný a vrcholně obezřetný, ne abys ukázal tu svou ohyzdnou tvář a odhalil koňská kopyta! Kdyby se něco prozradilo, bylo by po vznešenosti!"

"To mi nakazovat nemusíš," bručel démon, "mám sám rozumu dost."

A hleď! Osedlal si mrak, a než ses nadál, už byl v zemi Vzácných slonů.

Stlačil mrak a přistál u bran královského hradu. Poprosil strážného, aby ho ohlásil v paláci jako královského zetě, manžela třetí princezny.

Král se právě živě bavil s Tripitakou. Najednou uslyšel od komorníka cosi o třetím zeti, vzhlédl a pravil: "Vždyť mám přece jen dva zetě, jakýpak třetí zeť?"

"Třetí zeť, to bude jistě ten démon," vyslovili své podezření dvořané.

"Můžeme ho vpustit dovnitř?" otázal se král.

"Vaše Veličenstvo," ozval se Tripitaka roztřeseným hlasem, "kdyby to nebyl démon, netušil by, že má přijít právě v tomto okamžiku. Démon však zná minulost i budoucnost, dovede létat v mracích a vznášet se v mlze. Ať ho vpustíte nebo ne, stejně sem vstoupí. Bude přece jenom lépe pozvat ho dovnitř, alespoň si ušetříme jeho nadávky."

Král tedy pokynul, nechť je démon vpuštěn a uveden zlatým schodištěm.

Démon složil králi poklonu velice uhlazeně a nenuceně. Když dvořané viděli, jaký je to krasavec, nechtěli přiznat, že je to démon. Byli to samí obyčejní lidé, nenadaní zvláštní prozřetelností, a tak tedy démona nepoznali. Krále též nadchla démonova důstojnost a vznešenost, div že ho neměl za spasitele světa.

"Vážený zeti, kde sídlí vaše ctěná rodina? Odkud přicházíte?" ihned se ho vyptával. "Kdy jste vstoupil ve svazek manželský s mojí dcerou? Jak to, že teprve dnes se znáte ke svým příbuzným?"

Démon pobil čelem o zem. "Vznešený tcháne, sídlím v dvorci Měsíčních vln na Mísečné hoře na východ odtud."

"Jak daleko je odtud ta vaše hora?"

"Nepříliš daleko, asi tři sta mil."

"Tři sta mil, jak se tam dostala moje dcera, že se stala vaši manželkou?"

Ďábel, lstivě se přetvařuje, lichotně odpověděl: "Vznešený tcháne, již od mládí jsem se cvičil ve střelbě lukem a jízdě na koni. Lov byl náplní mého žití. Před třinácti lety jsem vyvedl na lov všechny své lovčí, vypustili jsme sokoly a honicí psy. Tu jsem najednou spatřil litého žíhaného tygra, jak nese na zádech dívku a řítí se s ní dolů se svahu. Napjal jsem luk a vystřelil šíp a tygra skolil. Zanesl jsem dívku na náš dvorec, omyl ji studenou vodou a tak jsem jí zachránil život. Ptal jsem se jí, odkud pochází, ale nikdy se nezmínila o tom, že by byla princezna. Kdyby byla dříve řekla, že je dcerou Vašeho Veličenstva, jak bych se byl mohl opovážit pojmout troufalý úmysl učinit ji svojí ženou? Bylo by mi příslušelo přijít do vašeho zlatého paláce a prosit o nějaký úřad, abych tak sobě získal cti. Princezna však říkala, že je dcerka z venkovské rodiny, a proto jsem si ji nechal u sebe. Dívka pohledná, šikovný mladík, oba souhlasili, a tak naše manželství přetrvalo taková léta. Po naší svatbě jsem chtěl tygra zabít a pozvat všechny příbuzné, ale princezna mi nařídila, abych ho nezabíjel. Odvázal jsem tedy tygrovi pouta a pustil jsem ho na svobodu. Tygr ještě s ranou po šípu jen švihl ocasem a utekl. Prý zůstal naživu a v horách prováděl všelijaká kouzla, až se stal zlým duchem, který ubližuje lidem a svádí je na scestí. Slyšel jsem, že prý nedávno tudy měli projít poutníci, kteří jdou na západ pro posvátná písma, prý to měl být nějaký mnich Tripitaka z říše Tchangů. Jsem přesvědčen, že tygr toho mnicha Trpitaku zakousl, zmocnil se jeho dokladů, přijal na sebe jeho podobu a teď tady u dvora chce obelstít vznešeného tchána. Ach, vznešený tcháne můj, ten, kdo sedí tam na ozdobném křesle, není poutník, který jde pro posvátná písma, ale lítý tygr, který před třinácti lety unesl princeznu!"

Král byl z toho celý zkoprnělý. Neznaje obmyslnost démonů, vzal jeho lstivé řeči zcela vážně.

"Moudrý zeti, jak jste poznal, že tento mnich je tygr, který unesl princeznu?" zeptal se.

"Vznešený tcháne, jak bych já tygra nepoznal? Vždyť v horách se živíme tygřím masem, odíváme se do jejich kůže, s nimi leháme, s nimi vstáváme!" řekl zchytrale démon.

"Když jste ho tedy poznal, můžete ho přimět k tomu, aby ukázal svou pravou tvář?" řekl král s obavou v hlase.

"Pokusím se přimět ho, aby ukázal svou pravou podobu, ale potřeboval bych k tomu půl šálku čisté vody."

Král nařídil přinést vodu a vlastnoručně ji podal domnělému zeti. Démon uchopil šálek s vodou, povstal, popošel k Tripitakovi, vykřikl zaklínadlo pro oklamání zraku a vyprskl vodu na Tripitaku. Pravá Tripitakova podoba jako by zmizela z křesla a místo ní se tam objevil lítý, pruhovaný tygr.

Z pana krále strachy vylétla dušička. Dvořané se v zděšení rozutekli na všechny strany. Jen několik nejodvážnějších vojevůdců, generálů a plukovníků se shluklo kolem tygra a živého ho chytili. Dali mu na tlapy železná pouta, vsadili do železné klece a zavřeli ho v jedné hradní komnatě.

Král pak vydal rozkaz uspořádat v klášteře Zářného štěstí hostinu na znamení díků královskému zeti za to, že zbavil dvůr nebezpečí. Moc prý nescházelo a ten mnich by byl uvalil zkázu na celé království.

Toho večera, když se všichni dvořané po hostině rozešli, usadil se démon v síni Stříbrného klidu. Pro potěchu mu bylo vybráno osmnáct dvorních dam a panen nevšední krásy. Podávaly mu víno, obveselovaly ho, tančily, pěly a hrály na flétny a drnkaly na loutny. Démon se pohodlně rozložil na trůně a po pravici i po levici měl ony půvabné a křehké panny.

Popíjel, co hrdlo ráčilo, až do druhé hlídky noční. Pak mu víno stouplo do hlavy a vedlo ho k všelijakým pošetilostem. Nakonec se neudržel, vyskočil, strašlivě se zařehtal a ukázal svou pravou podobu.

Rázem ho popadla zběsilost, natáhl pazoury velké jako lopaty, strhl k sobě dívku, která hrála na loutnu, a vrhl se na ni. Všech sedmnáct panen v úděsu jako bez ducha pobíhalo sem a tam. Schovávaly se, kde se dalo. Ty, kterým se podařilo proklouznout ven, se však neodvážily ani pípnout. Byla již hluboká noc, a tak se panovníka neodvážily rušit. Přikrčily se pod přístřeškem a chvěly se strachy na celém těle.

Démon si trůnil a popíjel vesele dál. Pokaždé, když vypil pohár, vrhl se na další dívku.

Zatímco si démon v paláci užíval, po městě se šířila zpráva, že mnich Tripitaka je zakletý tygr. Nakonec se tato zvěst oklikou dostala až do zájezdního hostince Zlatá besídka. V této chvíli zde nebyl nikdo, jen bílý kůň ve stáji požíral seno. Byl původně malým dračím králem v Západním moři, porušil však nebeské zákony a za to mu upilovali rohy, stáhli šupiny a proměnili ho v bílého koně, který měl na svých zádech nést Tripitaku pro posvátné písma.

Když najednou uslyšel, že je Tripitaka zaklet v tygra, pomyslil si v duchu: Můj ctihodný učitel je nepochybně dobrý člověk, to ho jistě démon proměnil v tygra s úmyslem mu ublížit. Co si počít! Co si počít! Nejstarší bratříček je už tak dlouho pryč, Čuník a Písečný mnich se poděli kdovíkam!

Vyčkával až do druhé hlídky noční, pak najednou vyskočil a řekl si: Nezachráním-li dnes Tripitaku, všechno naše úsilí bylo marné! Přetrhl uzdu, setřásl sedlo, rychle se zatřásl a proměnil se zase v draka, nasedl na temný mrak a vyletěl vzhůru na nebe, aby se rozhlédl kolem.

Tu najednou zahlédl, jak se síň Stříbrného klidu utápí v záři světla. Na osmi svícnech zde hořelo osm voskových svící. Stlačil mrak, aby se podíval zblízka. Démon sám se rozvaloval na trůně, popíjel víno a požíral lidské maso.

Půjdu ho tam trochu pošimrat! řekl si dráček. Bude-li mi štěstí přát a démona se zmocním, pak bude ještě dost času zachránit ctihodného otce.

A tak milý dračí král sebou škubl a proměnil se ve dvorní dámu. Měl pěknou útlou postavičku a roztomilý, svůdný obličejík. Drobným krůčkem přicupital dovnitř, uklonil se způsobně démonovi a oslovil ho: "Královský zeti, prosím, neubližujte mi, přišla jsem vám nalévat víno!"

"Tak nalévej!" zabručel démon.

Dráček uchopil konvici a načepoval víno do démonova poháru. Víno vystoupilo o třetinu výše než okraj poháru a nepřelilo se. To milý dráček použil kouzla na stlačení vody, které démon neznal. Velice se mu to zalíbilo. "Jak jsi to dokázala?"

"Mohu načepovat ještě výše," pravil dráček.

"Tak tedy načepuj," vyzval ho démon.

Dráček uchopil konvici a plně se soustředil na čepování vína. Naléval, naléval, až víno dostoupilo výše třináctiposchoďové pagody, vrchovatě se pěnilo, ale ani kapka nepřetekla.

Démon si mlsně olízl pysky a jedním hltem všechno vypil. Pak si ukousl kus masa. "Umíš zpívat?" zeptal se dráčka.

"Tak trošku," přitakal dráček. Naladil si hlas a zanotoval lehýnký popěvěk a opět přistrčil démonovi plný pohár.

"Umíš tančit?" zajímal se démon.

"Tak trošku," ozval se opět dráček, "tančí-li se však s prázdnýma rukama, nevypadá to pěkně."

Démon rozhrnul oděv, odvázal si od pasu vykládaný meč, vyňal jej z pochvy a podal dráčkovi. Dráček byl zpočátku opatrný. Kroužil mečem před démonovým trůnem doprava, doleva, nahoru i dolů a roztančil se v půvabný mečová tanec.

Démonovi jen přecházely zraky. Dráček vířil v divokých kruzích, najednou se však rozmáchl a ťal po démonovi. Démon se skrčil, uhnul a ve zmatku vytrhl svícen a zadržel jím rány dráčkova meče. Svícen byl kovaný z kalené oceli a s rukojetí vážil na osmdesát devadesát liber. Rozpoutala se bitka, drak i démon vylétli ze síně Stříbrného klidu. Dráček vzal na sebe pravou podobu, vzlétl do mračen a vysoko na nebi se bil s démonem na život a na smrt. Srazili se asi osmkrát nebo devětkrát, dráčka však již opouštěly síly a umdlévaly mu ruce. Démon byl stále v plné síle. Dráček již nevydržel jeho nápor, v zoufalém pokusu rozhoupal meč a ťal po démonovi.

Démon však obratným hmatem zachytil meč, a drže ho jednou rukou, bušil svícnem v druhé ruce do dráčka. Dráček se nemohl nikterak vysmeknout. Démon mu ještě ke všemu přerazil zadní nohu. Nato dráček, celý vyděšený, stlačil mrak k zemi a spasil se ve vodním příkopu, který obepínal hradby královského paláce. Ponořil se do vody a tím zmizel démonovi z dohledu. Ten popadl meč a svícen a vrátil se do síně Stříbrného klidu a opět se oddal vínu a spánku, jako by se bylo nic nepřihodilo.

Podívejme se však zpátky za dráčkem. Ponořil se až na dno příkopu. Když ani za drahnou dobu se nic nedělo, zaťal bolestí zuby, vyskočil z vody, opět nasedl na temný mrak a vrátil se do zájezdního hostince. Zase se proměnil v koně a ulehl v maštali.

Ubohý dráček! Byl celý zmáčený a ještě si z šarvátky odnesl přeraženou nohu!

Nyní se však vypravme za Čuníkem. Když opustil Písečného mnicha, zavrtal si hlavu do roští a odebral se do říše prasečích snů. Probral se teprve o půlnoci. Nemohl se upamatovat, kde to vlastně je. Marně si lámal hlavu, protíral oči, nastražoval uši a poslouchal.

Hora však byla ponořena do mrtvého ticha, široko daleko se neozval ani psí štěkot, ani kohoutí kokrhání. Podíval se na polohu hvězd a usoudil, že bude asi tak ke třetí hlídce noční.

Pomyslil si: Kdybych chtěl zachránit Písečného mnicha, byl bych mu stejně málo platný. Však se nadarmo neříká: Jediné vlákno nit netvoří, jedna pádná pěst jen hluše zní. Dobrá, vrátím se do města, podívám se za učitelem a uvidíme, co se dá dělat. Vyberu si pár neohrožených chlapíků a zítra se s nimi já, Čuník, vydám zachránit Písečného mnicha.

A tak hloupý Čuník nasedl na mrak a vracel se do města. V mžiku byl zpátky v hostinci. Všechno spalo, jen jasný měsíc plul po obloze. Trpitaka nebyl nikde k nalezení, jen bílý koník, celý mokrý, spal ve stáji. Na zadní noze mu zela temná rána veliká jako miska.

"Dvojí smůla na nás dolehla!" ulekl se Čuník. "Ten nešťastník přece nikde nebyl, jak to, že je celý zpocený a na noze má ještě ke všemu ránu! To jistě nějaký pobuda okradl učitele a pomlátil koně."

Když bílý koník viděl, že je to Čuník, zavolal na něho lidským hlase: "Bratříčku!"

Hlupák Čuník se svalil úlekem na zem. V mžiku se však postavil na nohy a chystal se vzít do zaječích. Koník se však natáhl a zakousl se mu do šatů. "Bratříčku, nic se mě neboj!"

"Bratříčku, jak to, že umíš mluvit?" vykoktal ze sebe Čuník. "Určitě se stala nějaká nepříjemná věc, když najednou mluvíš lidskou řečí."

"Což ty nevíš, že našeho učitele potkalo neštěstí?" pravil dráček.

"Ne, nic nevím," odvětil Čuník.

"Ty tedy nevíš nic," kroutil hlavou dráček. "Vytahovali jste se s Písečným mnichem před králem, co všechno nedovedete, holedbali jste se, že chytíte démona, těšili jste se, že získáte nesmírné zásluhy a že dojdete odměny. Zatím však démon je tak mocný, že jste proti němu s celým vaším uměním nic nesvedli. Teď se najednou vrátíš sám a nevíš, co se seběhlo. Démon se proměnil v sličného mladíka uhlazených mravů, pronikl ke dvoru a vydává se za králova zetě. Našeho ctihodného otce proměnil v zuřivého tygra, královští generálové ho chytili a zavřeli ho do železné klece v jedné z královských komnat. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem z toho tak nešťastný, jako by mi někdo přeřízl srdce nožem. Vy dva jste byli bůhvíkde a nic jste netušili, a tak jsem měl strach, aby na to ctihodný otec nedoplatil životem. Proměnil jsem se tedy v draka a spěchal mu na pomoc. Ale kdež by mě napadlo, že nikde u dvora ctihodného otce nenajdu. Dorazil jsem k síni Stříbrného klidu a tam jsem narazil na démona. Proměnil jsem se tedy ve dvorní dámu a démon nic nepoznal. Pak mě vyzval, abych mu předvedl mečový tanec. Vystihl jsem vhodný okamžik a sekl jsem po něm mečem. On mi však uhnul, vytrhl svícen a vrhl se na mne. Ťal jsem po něm znovu a on mi přerazil svícnem nohu. Zachránil jsem si život jen tím, že jsem se ponořil do vodního příkopu u palácových hradeb. Tu ránu na noze mám od toho svícnu."

"Opravdu se tohle všechno stalo?" zhrozil se Čuník.

"Přece bych ti něco nenalhával!" ohražoval se dráček.

"Co si počneme? Co si počneme?" pokřikoval Čuník. "Můžeš se vůbec hýbat?"

"A co má být, mohu-li se hýbat?" ptal se dráček.

"Můžeš-li se hýbat, tak zalez do moře!" pravil rozhodně Čuník, "já si vezmu na starost zavazadla. Nač ještě čekat, musíme upláchnout, dokud je čas!"

Dráček dlouze vzdychl a z očí mu vytryskly slzy. "Bratříčku, o nějakém upláchnutí nemůže být teď ani řeči. Máme-li zachránit ctihodného otce, musíš přivolat posilu."

"Ale koho?" ptal se nechápavě Čuník.

"Co nejrychleji nasedni na mrak, zamiř na horu Bujných květů a přiveď nejstaršího bratříčka Suna. Jedině on dokáže zkrotit všechny démony a upíry. Zachrání-li našeho učitele, pomstí se tak i za naši porážku."

"Bratříčku, snad bychom mohli raději jít pro někoho jiného," vykrucoval se Čuník. "Mám u Opičáka vroubek. Tehdy, když na pahorku Bílého tygra zabil tu bílou paní, dostal na mne vztek, že jsem popichoval učitele, aby říkal zaklínadlo. Myslel jsem to jen tak žertem, kdež bych si byl pomyslil, že starý mnich opravdu spustí a nakonec Opičáka vyžene. Má na mne zaručeně strašlivý vztek. Určitě by nebyl ochoten přijít. A nevyjádřím-li dost vhodně, popadne ten svůj kyj a pár mi jich přišije. Však víš, že se zlostí nezná, to bych určitě nepřežil."

"Určitě by tě nezmlátil," vymlouval mu to dráček. "Opičí král je dobrotivý a spravedlivý. Až k němu přijdeš, vždyť mu nemusíš říkat, že ctihodného otce potkalo neštěstí, pověz mu, že ctihodný otec na něho vzpomíná. Až ho přitáhneš sem a on uvidí, jak se věci mají, zaručeně to nevydrží a půjde se s démonem vypořádat. Pak démona polapí a ctihodného otce vysvobodí."

"Nu tak dobrá!" zabručel Čuník. "Ty tady projevuješ takovou snahu! Kdybych já nikam nešel, zdálo by se, že se o nic nestarám. Tak já tedy půjdu. Jestliže bude Opičák ochoten přijít, vrátím se společně s ním. Nebude-li však chtít, tak na mne nečekej, já už se také nevrátím."

"Jen pěkně jdi," vybízel Čuníka dráček, "on zaručeně půjde."


CHCETE-LI VĚDĚT, ZDA OPIČÁK SKUTEČNĚ PŘIŠEL, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama