9. kapitola

21. července 2012 v 20:09 |  Kniha - česká verze

9. KAPITOLA vypráví o tom, jak opičí král překazil Broskvovou slavnost



Opičí král, dobyv vítězství, se vrátil na horu Bujných květů. Všech šest jeho bratří a vládcové démonů ze všech dvaasedmdesáti jeskyň mu přišli blahopřát. V jeskyni Vodních závěsů pak radovánky nebraly konce.

Zatím nebeský král Li s třetím korunním princem Natčou a generály se vrátili na nebesa do paláce Pronikavé moudrosti. Byli nuceni přiznat, že opičák Sun Wu-kchung ovládá neobyčejná kouzla a že ho proto nemohli přemoci; že proto prosí Nefritového císaře o posily, aby mohli sprovodit Opičáka ze světa.

"Kvůli jedné opici chcete ještě přidat vojska? Co může taková opice umět za kouzla?" projevil svou nevoli Nefritový císař.

Korunní princ padl před Nefritovým císařem na kolena: "Vaše Svatosti, darujte život svým nehodným poddaným!" pravil prosebným hlasem, "ten Opičák se ohání železným kyjem, nejprve porazil ducha Velké osvícenosti a pak poranil mně samému rameno. Před vchodem do jeskyně si vztyčil vlajku s nápisem Velký světec rovný nebi a domáhá se přiznání této hodnosti, pak že se podrobí; ne-li, zaútočí prý na samotný palác Vaší Svatosti."

"Jak se může opovážit?" podivil se Opičákově troufalosti pán nebes. "Svoje ihned vojevůdce, ať ho sprovodí ze světa."

Z řady shromážděných hodnostářů však opět předstoupil generál Hvězda dlouhého věku a zastával se Opičáka, že jen planě žvaní, ale své výhrůžky nemyslí vážně. Prosil Nefritového císaře, aby raději udělil Opičákovi milost a přiznal mu hodnost Velkého světce rovného nebi, ale neobdařil ho žádnou úřední mocí a samozřejmě mu nedával ani plat. Kdyby ani větší vojsko ho nedokázalo hned zkrotit, znamenalo by to jen zbytečné mrhání silami.

"Dost dobře nechápu, jak mám někomu udělit hodnost a neobdařit ho žádnou úřední mocí?" tázal se Nefritový císař.

"Vaše Svatost mu veřejně udělí hodnost Velkého světce rovného nebi, ale nebude pověřen výkonem žádného úřadu ani mu nebude přiznán plat. Bude žít jen někde v odlehlých končinách nebeské říše. Tak ho odnaučíme jeho zpupnosti a ztřeštěnosti a zabezpečíme tím klid a mír ve vesmíru, uchováme pokoj na nebi a na zemi."

"Staniž se!" pravil Nefritový císař. Dal napsat omilostňující listinu a poslal s ní Hvězdu dlouhého věku za Opičákem.

Hvězda dlouhého věku opustil nebeskou říši jižní bránou, dorazil k jeskyni Vodních závěsů a rozhlédl se kolem. Mnohé se zde změnilo. Odevšad se ozývalo řinčení zbraní, na bojišti s rykem pobíhali všelijací démoni a ďáblové, mávajíce meči a kopími, dýkami a holemi. Vyhlíželi sveřepě a krvelačně. Jakmile spatřili Hvězdu dlouhého věku, vrhli se na něho.

"Zavolejte velitele!" zarazil je generál, "a ohlaste mě okamžitě vašemu Světci. Jsem posel Nefritového císaře a přicházím ho jeho jménem pozvat na nebe."

Ďáblové ho tedy okamžitě běželi ohlásit. "Venku je nějaký stařec, tvrdí, že prý je nebeský posel a že vás má vzít s sebou na nebesa."

"To bude asi generál Hvězda dlouhého věku, co tu byl posledně. Přichází zrovna vhod," pravil Opičák, "prve mi na nebi nedali sice žádný pořádný úřad, ale přece jen to k něčemu bylo, alespoň se v nebi trochu vyznám. Tentokrát mi jistě nabídnou něco lepšího."

Nařídil velitelům, aby dali na uvítanou vztyčit vlajky, zabubnovat a aby sešikovali královskou gardu. Sám se pak oděl do plné zbroje, přilbice a brnění, přes brnění si ještě navlékl temně žlutou suknici, obul boty do mraků, a následován opicemi, vyšel chvatně z jeskyně.

"Pojďte dále, vzácná Hvězdo," zašveholil vysokým hlasem, hluboce se ukláněje, "odpusťte mi, že jsem vám nevyšel hned v ústery."

Generál Hvězda dlouhého věku vstoupil rychlým krokem do jeskyně a promluvil vážným hlasem: "Vysocí a nízcí činitelé císařských stájí zpravili Jeho Svatost o tom, že Velký světec se cítil dotčen tím, že jeho úřad císařského podkoního nebyl dosti významný, a opustil proto nebesa. Nefritový císař je však odmítl: ´Všichni nebeští úředníci postupují od úřadů bezvýznamných k úřadům vysoce váženým, není proto důvod, že by se mu nějaký úřad měl zdát podřadným.´ Proto pak seslal nebeského krále Li a třetího korunního prince Natču na zem, aby Velkého světce ztrestali. Netušil však, jakými podivuhodnými schopnostmi Velký světec vládne. Když utrpěli porážku, oznámili na nebi, že Velký světec vztyčil vlajku a dělá si nárok nazývat se rovným nebi. Generálové však proti tomu reptali, jen já sám, vydávaje se v nebezpečí potrestání, jsem se osmělil za Velkého světce přimluvit a zamezit tak další válečné vřavě. Prosím proto Velkého světce, aby se odebral převzít úřad. Nefritový císař je s tím srozuměn."

"Mějte mé díky," usmíval se Opičák, "již minule jste se obtěžoval a dnes jste mě opět poctil svou přízní. Je však na nebi úřad Velkého světce rovného nebi?"

"Již jsem prosadil, aby tento úřad byl uznán," pravil uctivě Hvězda dlouhého věku, "a proto jsem se osmělil pro vás přijít. Nebude-li vám něco po chuti, bude to všechno jen mou vinou."

Opičí král byl nesmírně rozradostněn. Zval Hvězdu dlouhého věku na hostinu, když však odmítl, usedli oba na příznivý mrak, odpluli k jižní nebeské bráně a zamířili k síni Očarovaných mraků. Všichni vrátní a strážní jim kynuli na pozdrav, Hvězda dlouhého věku je ohlásil a Nefritový císař vyzval opičího krále, ať předstoupí.

"Uděluji ti hodnost Velkého světce rovného nebi. Je to ten nejvyšší úřad, a proto ti přísně zapovídám veškeré nepředložené chování."

Opičák se hluboce uklonil a poděkoval za prokázanou milost.

Nefritový císař pak nařídil nebeskému staviteli, ať napravo od Broskvového sadu vystaví palác pro sídlo úřadu Velkého světce rovného nebi. Úřad prý bude mít dvě oddělení: oddělení míru a pokoje a oddělení pro uklidnění ducha. V každém oddělení budou prý nebeští úředníci a tajemníci Opičákovi k ruce. Nakonec Nefritový císař pověřil pět hvězd, aby uvedly Opičáka v úřad. Sám mu daroval dvě láhve svého oblíbeného a deset zlatých květů, které pomáhaly k uklidnění ducha a posílení vůle, aby již dále nepáchal neplechy.

Opičí král věřil, že je skutečně uváděn v úřad. Ještě téhož dne se odebral s pěti hvězdami do paláce, dal otevřít víno a všechny pohostil. Hvězdy se pak uchýlily do svých komnat a Opičák, ponechán sám sobě, začal plnými doušky vychutnávat slasti nebeského života.

Byl to však jenom Opičák a nevyznal se v nebeských hodnostech, netušil, komu přináleží jaký plat; stačilo mu jen, že byl mezi nebeské úředníky zapsán. Podřízení z obou jeho oddělení ho od rána do večera obsluhovali, jedl tři jídla denně, celou noc prospal, nic ho netížilo a byl volný jako pták.

Ve chvílích zahálky se toulal po palácích a hledal si přátele. Svatou trojici sice nazýval uctivě Ctihodnosti, čtyři císaře oslovoval jako Veličenstva, ale se všemi ostatními, s planetami, měsíčními čtvrtěmi, nebeskými králi, duchy hodin a dní a obyčejnými hvězdami zacházel jako se sobě rovnými. Jednoho dne zamířil při svých toulkách na východ, druhého dne zase na západ, létal na mracích sem a tam a nikdo nikdy nevěděl, kam se poděl.

Jednoho dne, když Nefritový císař udílel ranní slyšení, vystoupil z řady nebeských hodnostářů světec opravdovosti a přednesl na opičího krále stížnost, že prý se bez cíle potlouká po nebi, přátelí se se všemi nebeskými hvězdami, a dokonce i ty nejvyšší že si dovoluje nazývat svými druhy.

"Obávám se, Vaše Svatosti," pravil bůh opravdovosti, "že určitě z dlouhé chvíle něco nekalého vyvede. Snad bychom mu měli dát něco na starost, aby se tak opravdu nestalo."

Když to Nefritový císař slyšel, dal si hned Opičáka předvolat. Ten okamžitě přišel, nadnášeje se radostí.

"Jaké odměny či povýšení mě očekávají, že si mě Vaše Svatost dala předvolat?"

"Slyšel jsem, že máš dlouhou chvíli," odvětil Nefritový císař, " a proto ti přidělím práci. Svěřuji ti správu nad Broskvovým sadem. Dávej na všechno bedlivý pozor!"

Opičí král se cítil polichocen. Poděkoval za milost, poklonil se a uctivě odstoupil. Celý bez sebe nedočkavostí se hnal na obhlídku Broskvového sadu. Zde ho zastavil bůh půdy, co prý tu chce.

"Nefritový císař mě pověřil, abych převzal správu Broskvového sadu." pravil pyšně opičí král, "přišel jsem si to ti tedy prohlédnout."

Bůh půdy se spěšně uklonil a ihned přivolal zahradníky, kteří v sadu okopávali stromy, nosili vodu, sklízeli broskve a zametali cestičky. Všichni před Opičákem pobili hlavou o zem a uvedli ho do sadu. Opičák si dlouho všechno prohlížel a pak se vyptával boha půdy, kolik je v sadu stromů.

"V sadu je tři tisíce šest set broskvoní," vysvětloval bůh půdy, "tisíc dvě stě stromů vpředu má jemné květy a malé plody, uzrávají jednou za tři tisíce let. Pozře-li někdo jejich plody, stane se světcem, jeho tělo ozdraví a stane se lehkým jako vánek. Tisíc dvě stě stromů uprostřed má květy v trsech a sladké plody, které dozrávají jednou za šest tisíc let. Kdokoliv je pozře, může se vznášet v oblacích, je dlouho živ a nestárne. Tisíc dvě stě stromů vzadu má květy s fialovými žilkami a plody s bledě žlutými jádry. Uzrávají jednou za devět tisíc let. Kdokoliv je pozře, přežije nebe i zemi, je věčný jako slunce a měsíc."

Opičí král byl radostí téměř bez sebe. Ještě téhož dne si přepočítal všechny stromy, prohlédl si všechny besídky a pak teprve se vrátil do svého sídla. Od té doby vycházel za zábavou jen jednou do měsíce, v den úplňku. Přestal se toulat po nebi a na své přátele si ani nevzpomněl.

Jednoho dne zpozoroval, že broskve na vyšších větévkách již dozrávají. Dostával na ně ohromnou chuť. Avšak bůh půdy, zahradníci a jeho osobní průvodce mu byli neustále v patách. Tu ho najednou napadl úskok: "Počkejte na mne za bránou, já se tady v besídce trochu prospím."

Všichni skutečně odešli.

Opičák si svlékl dvorní oděv a čapku, vyšplhal se na nejvyšší strom, vyhlédl si ty nejzralejší broskve, které se jenjen rozplývaly, bohatě si jich natrhal, usadil se v koruně stromu a pěkně si pochutnával.

Teprve když se dosyta najedl, seskočil se stromu, oblékl se, nasadil si čapku a povolal své komornictvo, aby ho vyprovodili do paláce. Každý druhý nebo třetí den si vymyslel nějaký podvod, jak ukrást broskve, a dopřával si, co hrdlo ráčilo.

Jednoho dne se rozhodla královna matka nebes uspořádat Broskvovou slavnost. Dala proto otevřít drahokamy vykládanou hodovní síň u Nefritového jezírka. Poslala bílořízou vílu, černořízou vílu, červenořízou vílu, šedořízou vílu, růžovořízou vílu, žlutořízou vílu a zelenořízou vílu s košíčky natrhat v Broskvovém sadu broskve na hostinu.

Sedm víl přišlo k vstupní bráně sadu a tu vidí, že bůh půdy sadu, zahradníci a nebeští úředníci z Opičákova paláce hlídají vstupní bránu a nikoho nechtějí vpustit dovnitř. Víly k nim přistoupily a pravily: "Přicházíme na rozkaz královny matky natrhat broskve na hostinu."

"Vznešené krásky, zastavte své kroky," pravil jim bůh půdy, "letos se mnoho změnilo. Nefritový císař pověřil správou sadu Velkého světce rovného nebi. Musíte ho nejprve požádat o dovolení a teprve pak vás můžeme do sadu vpustit."

"A kde se nalézá Velký světec?" dotazovaly se víly.

"Světec je právě v sadu. Byl unaven a zdříml si v besídce," odpověděl bůh půdy.

"Když je tomu tak, půjdeme za ním, nemůžeme se zdržovat."

Bůh půdy je tedy zavedl do sadu. Opičák nebyl nikde k nalezení, v květinové besídce našli jen jeho šat a čapku. Hledali po všech koutech, ale bůhví, kam se poděl. Opičák totiž chvíli skotačil v sadu, pojedl několik broskví a pak se proměnil v pidimužíka velkého dva palce a uložil se ke spánku pod hustým listovím v koruně stromu.

"Co si počneme, nenajdeme-li Světce? Přece se nemůžeme vrátit s prázdnou," hořekovaly víly.

"Pravdu díte, vzácné krásky," utěšoval je jeden z nebeských úředníků, "jste-li tu na rozkaz královny matky, jděte si klidně natrhat broskve, my už to za vás se Světcem vyřídíme. On je beztak uvyklý toulkám a jistě odešel ze sadu někam za svými přáteli."

Jak to víly uslyšely, odcupitaly do sadu a pustily se ihned do trhání broskví. Nejprve natrhaly dva košíky z předních stromů, pak natrhaly tři košíky z prostředních stromů. Když přišly trhat k zadním stromům, vidí, že na nich zbývá jen tu a tam ještě nějaká zelená broskev a stopky po otrhaných plodech. Všechny zralé totiž snědl opičí král.

Víly se dlouho rozhlížely a tu spatřily jednu napůl červenou broskev na jižní straně. Šedořízá víla rukou stáhla větévku s broskví, červenořízá víla broskev utrhla a šedořízá víla opět pustila větévku nahoru. Tím víly probudily Opičáka, který, proměněn v pidimužíka, spal právě zde. Vzal na sebe opět původní podobu, zpoza ucha vytáhl zlatem kovaný kyj, prudce se jím rozmáchla a rozzlobeně vzkřikl: "Jaký to netvor se opovažuje krást mé broskve?"

Všech sedm víl poděšeně pokleklo na zem. "Vznešený Světče , zadržte svůj hněv! My nejsme žádní netvoři, jsme víly královny matky, která nás sem poslala pro zázračné broskve, protože chystá Broskvovou slavnost u Nefritového jezírka. Když jsme přišly sem, mluvily jsme nejprve s bohem půdy sadu. Vy jste však, vznešený Světče, nebyl nikde k nalezení. Když jsme se vás nemohly dočkat, dostaly jsme strach, že nesplníme rozkaz královny matky, a proto jsme se samy pustily do trhání broskví. Desettisíckrát prosíme za odpuštění."

Když to opičí král uslyšel, potlačil zlost a nasadil přívětivou tvář.

"Prosím, povstaňte, vzácné víly. A kohože královna matka zve na hostinu u Nefritového jezírka?"

"Seznam hostí na slavnost se řídí starými zvyklostmi," odvětily víly, "pozván je Nejvyšší Buddha ze západního ráje, bódhisattvové, svatí mnichové, arhati, bohyně milosti z jezazšího jihu, svatý císař Vznešené moudrosti z východu, posvátní starci třinácti ostrovů, bůh Hlubokých temnot z nejzazšího severu a Žlutorohý světec, pán středu. To jsou nejvyšší vládcové pěti končin. Dále jsou pozváni i knížata pěti planet, Tři ctnosti z osmi rájů, císařové osmi očistců, devět nebeských strážců bran, duchové moří a horstev, pán temnot osmi pekel, bohové úrodnosti světa a jiní. Nižší i vyšší bohové ze všech nebeských paláců a síní se též zúčastní."

"A mne nepozvali?"

"O tom jsme nic neslyšely," ukláněly se víly.

"Já jsem Velký světec rovný nebi, mne by přeci mohli pozvat jako čestného hosta," horoval Opičák.

Víly namítly, že Broskvová slavnost se řídí starými zvyklostmi, že nevědí, bude-li možno tentokrát udělat výjimku.

"Máte pravdu, vy za to nemůžete," uznal Opičák, "počkejte tady, já půjdu napřed vypátrat, zdali mě ráčili pozvat."

Vztáhl ruce k čarování, zamumlal zaklínadlo a všech sedm víl přičaroval pod broskvové stromy. Stály tam jako přikované, s očima doširoka rozevřenýma, až jim prosvítalo bělmo.

Opičák se zatím vyšvihl na příznivý mrak, vyplul ze zahrady a dal se unášet směrem k Nefritovému jezírku.

Tu najednou uviděl, jak kus dál za zdí plyne na pětibarevném mraku jakýsi velký duch. Zblízka v něm poznal Bosonohého světce. Ihned si vymyslel lest, jak tohoto dobrotivého světce ošálit, aby se sám dostal tajně na slavnost.

"Kam pluje Vaše Jasnost?" zeptal se ho.

"Spěchám na Broskvovou slavnost, královna matka mě tam ráčila pozvat," odvětil Bosonohý světec.

"Vaše Jasnost netuší," lhal Opičák, "že Nefritový císař mě vyslal, protože umím rychle plout na mracích, abych obešel všechny hosty a vyřídil jim, že mají nejprve jít složit poklonu do Pronikavé moudrosti a pak teprve se odebrat na slavnost!"

Světec byl dobrosrdečný a přímý, a proto Opičákovu lež vzal vážně. Přesto se poněkud podivoval: "V minulých letech se skládala poklona a děkovalo se za milost až u Nefritového jezírka, jak to, že letos se má jít nejprve složit poklona do paláce Pronikavé moudrosti a pak teprve se může jít k Nefritovému jezírku?"

Nezbývalo mu však nic jiného než obrátit pětibarevný mrak a odplout směrem k paláci Pronikavé moudrosti. Opičák zatím zamumlal zaklínadlo, škubl tělem a proměnil se v Bosonohého světce a hnal se k Nefritovému jezírku.

Zanedlouho dorazil k hodovní síni, zarazil mrak a pomaloučku, potichoučku se vkradl dovnitř. Tam již bylo všechno pečlivě přichystáno, ale bohové ještě nepřišli. Ještě si ani nestačil všechno jaksepatří prohlédnout, když tu jeho nos vtáhl silnou vůni vína. Otočí se a spatří v loubí po pravé straně několik nebeských vinařů. Jejich pomocníci odnášeli vymačkané hrozny, sluhové přinášeli vodu a kuchtíci prohrabovali oheň, vymývali konve a čistili baňky.

Hotový vinný mok, průsvitný jako nefrit, vydechoval jemnou vůni. Opičímu králi se v ústech sbíhaly sliny. Kdyby nebylo všech těch lidí kolem, hned by se byl do vína pustil. Musel se tedy uchýlit ke svým kouzlům a čárům. Vytrhl si několik chlupů, vstrčil si je do úst a rozžvýkal je na kousky, vyplivl a vzkřikl: "Čáry máry!" Chlupy se proměnily v hmyz, jehož bodnutí přivádí člověka k spánku, a vlétly vinařům do obličeje. Všem poklesly hlavy, ruce visely malátně podél těla, oči se klížily, až začali klimbat.

Opičák si nabral všech možných vonících jídel roztodivných chutí, vešel do loubí a z baněk a džbánů se vrchovatě načerpal vína a pil, co hrdlo ráčilo. Když se dosyta najedl a napil, byl na mol opilý. Je zle, je zle! ještě si stačil uvědomit, co provedl, ještě chvilku a jsou tady hosté. Přistihnou mě tady a všechno bude na mně. Co potom? Udělám nejlépe, když se vrátím do svého paláce a trochu se z toho vyspím.

A tak náš milý Opičák, na mol opilý, kolébaje se ze strany na stranu, motal se kolem, až zbloudil z cesty a místo do svého sídla se dostal na opačnou stranu nebeských končin. Tu náhle jako by procitl. "Jak to, že jsem se najednou octl tady, vždyť to je palác Radosti, sídlo praotce Cesty. Nu dobrá! Už dávno jsem se chtěl jít za starochem podívat, ale nikdy mi na to nezbýval čas. Když už mě mé kroky zavedly až sem, podívám se na něho."

Trochu si urovnal oděv a vrazil dovnitř. V paláci však bylo pusto a prázdno. Praotec Cesty totiž o čemsi rokoval s Buddhou Světlonošem na rudé terase třípatrového altánku a všichni sluhové, úředníci a generálové z jejich paláců naslouchali jejich učeným hovorům.

Opičák se hnal do sálu, kde se připravoval elixír života. Ani zde nikoho nepotkal. Tu vidím, že v tavicí peci plápolá oheň. Z každé strany pece stálo po pěti dutých tykví, po okraj naplněných elixírem života. "Tak to je ten poklad nesmrtelných," zaradoval se Opičák.

Od té doby, co se stal nesmrtelným a prohlédl mnohá tajemství, chtěl též připravit elixír života, aby zachránil své soukmenovce, ale doma mu na to nikdy nezbýval čas. Dnes mu však štěstí přálo - nejenže se mu elixír dostal do rukou, praotec Cesty ještě k tomu nebyl doma!

"Sem s těmi kuličkami, ať vím, jak chutnají!"

Nahnul si tykev a tak dlouho se kuličkami cpal, až je všechny snědl, jako by to byly pražené boby. Jak se nacpal kuličkami, procitl z opojení. Uvědomil si, že je zle.

"Tenhle kousek volá do nebes! Jak se to dostane k sluchu Nefritového císaře, je po mně veta! Pryč odtud! Udělám nejlépe, když se vrátím zpátky na svět do svého království!"

Vyřítil se z paláce praotce Cesty. Nepustil se starou cestou, ale namířil si to rovnou k západní nebeské bráně. Pak nasedl na mrak a zamířil k hoře Bujných květů.

Již z dálky viděl, jak se vlajky a korouhve třepotají ve větru a meče a sudlice se lesknou v slunci. To vojevůdcové a králové démonů se cvičili ve zbrani.

"Moji drazí, už jsem zase tady!" zvolal opičí král.

Všichni démoni odložili zbraně a poklekli. "Buďte pozdraven, náš Velký světče! Na takovou dobu jste nás opustil a ani podívat jste se na nás nepřišel!"

"Vždyť to není tak dlouho," prohodil Opičák a odebral se do jeskyně. Vojevůdci se před ním klaněli, bili čelem o zem a zahrnovali ho vším možným pohodlím.

"Jak jste se měl, Velký světče, těch celých sto let na nebesích, jaký jste zastával úřad?"

"Vždyť jsem pryč teprve půl roku," smál se Opičák, "jakýchpak sto let?"

"Jeden den na nebesích je celý rok na zemi," pravili vojevůdci.

"Těšil jsem se přízni Nefritového císaře, skutečně mi přiznal hodnost Velkého světce rovného nebi, dal mi zřídit úřad se dvěma odděleními, oddělením míru a pokoje a oddělením pro uklidnění ducha. K ruce jsem měl nebeské úředníky. A pak, když viděl, že nemám co na práci, svěřil mi správu Broskvového sadu. Královna matka dnes chtěla pořádat Broskvovou slavnost a mě nepozvala. Neprosil jsem se o její pozvání, odebral jsem se sám do hodovní síně a všechny vybrané pochoutky a vína jsem tajně snědl a vypil. Pak jsem v povznesené náladě zabloudil do paláce praotce Cesty a tam jsem mu zase vypil všechen elixír života. Strachy před hněvem Nefritového císaře jsem raději z nebes utekl."

Všichni démoni se nesmírně zaradovali. Přichystali pití a ovoce na oslavu a v kamenných šálcích podávali kokosové víno. Opičí král si jednou loknul, zašklebil se a ohrnul nad vínem pysky.

"Vážený světec si v nebi zvykl na vzácné krmě a vybraná vína a naše kokosové vínečko mu už nevoní. Říká se však: Není nad vodu, kterou si doma načerpáš!"

"Není však nad to pamatovat na svoje lidi," opáčil Opičák. "Pil jsem u Nefritového jezírka taková vína a takový nefritový nektar, jaká jste v životě nikdy neokusili. Je ho tam pod loubím ještě spousta lahví. Zaběhnu vám pro pár lahví na nebe. Každý dostane po půl číši a budete po ní také dlouho živi a zdrávi."

Opice byly radostí bez sebe.

Opičák pak vyklouzl ze dveří, učinil se neviditelným, skokem plavmo se vyšvihl na mrak a zamířil na nebe k hodovní síni. Nosiči vody, topiči a ostatní se ještě neprobrali ze spánku a hlasitě chrápali. Vzal po lahvi pod paždí, do každé ruky též popadl láhev a obrátil mrak nazpět.

Opice pak uspořádaly hostinu "nebeského vína". Na každou se dostalo několik číší.


CHCETE-LI VĚDĚT, ZDA OPIČÍHO KRÁLE STIHL TREST NEBES, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama