24. kapitola

31. října 2012 v 22:07 | Syd |  Kniha - česká verze

24. KAPITOLA vypráví o tom, jak na Tripitaku číhalo nebezpečí v jeskyni Lotosových květů




Raraši dotáhli Čuníka do jeskyně a ohlásili, že už jednoho lapili.

"Přiveďte mi ho," pravil radostně starý démon.

"Je to přeci on?" ptal se druhý démon. "Bratříčku, spletli jste se, tenhle mnich není k ničemu."

"Vaše Veličenstvo," osmělil se Čuník, "když k ničemu nejsem, tak mě tedy pusťte."

"Jen ho nepouštěj, bratříčku," pravil druhý démon. "I když k ničemu není, patří k Tripitakovi, je to Čuník. Namočíme ho do čisté vody vzadu v rybníce, sedřeme z něho štětiny, nasolíme ho a usušíme ho na slunci. V zimě to bude dobrý zákusek k vínu."

"Mám to ale smůlu!" povzdechl si Čuník. "Zrovna musím padnout do spárů takovým démonům, co si pochutnávají na sušeném mase!"

Raraši ho odvlekli ven a hodili ho do rybníka.

Zatím Tripitaka seděl na svahu. Byl neklidný, ve tváři jen hořel a srdce mu prudce bušilo. "Proč se Čuník tak dlouho nevrací z obhlídky?" zeptal se Opičáka.

"To ho ještě neznáte," opáčil Opičák.

"Jak to?" ptal se Tripitaka.

"Jsou-li na hoře nějací démoni, neodvážil by se ani na krok, přiběhl by úprkem zpátky a vše by nafoukl. Spíše mám pocit, že zde démoni nejsou, a tak se pustil příliš daleko."

"Jestliže se opravdu pustil někam daleko, kde se s ním zase sejdeme?" strachoval se Tripitaka. "Široko daleko jen samé hory a pustina a nikde ani jediný krámek či městečko."

"Jen žádné strachy, ctihodný otče," chlácholil Tripitaku Opičák, raději se posaďte na koně. "Čuník je starý lenoch, určitě se někde loudá. Pobídněte trochu koníka a co nevidět ho doženeme."

Tripitaka tedy vysedl na koně, Písečný mnich si přehodil přes záda náklad zavazadel a Opičák je vedl vzhůru do hor.

Zatím si starý démon povolal mladého a řekl mu: "Bratříčku, když jste polapili Čuníka, určitě zde někde musí být i Tripitaka. Jděte ještě jednou obhlédnout horu a ať ho nepropásnete!"

"Dobrá, dobrá," zahučel druhý démon. Ve spěchu odpočítal padesát rarášků a jali se křížem krážem prohledávat horu. Jak tak prohledávají, uviděli najednou před sebou plout očarovaný mrak a zášlehy zlaté záře.

"Tripitaka je tady," pravil druhý démon.

"A kde?" ptali se udiveně rarášci

"Dobří lidé mají kolem hlavy svatozář," pravil démon, zločincům se vznáší nad hlavou temný mrak, vznášející se až k nebesům. Ten Tripitaka se po celých deset pokolení cvičil v ctnosti, a proto se mu vznáší nad hlavou zlatá záře."

Avšak rarášci neviděli nic. Démon pokynul rukou: "Pohleďte tam!"

V tom okamžení přeběhl Tripitakovi mráz po zádech. Démon ukázal ještě jednou a Tripitakovi zase přeběhl mráz po zádech. To se opakovalo celkem třikrát. Tripitaka zneklidněl: "Učedníci moji, proč mi běhá po zádech mráz?"

"To se o vás pokouší vaše stará žaludeční nevolnost," prohodil Písečný mnich.

"To je nesmysl!" okřikl ho Opičák. "Našemu ctihodnému učiteli je jistě úzko tady z těch pustých hor a příkrých srázů. Jen se nic nebojte! Opičák vám svým kyjem pročistí cestu, abyste se nemusel ničeho lekat."

A tak náš milý Opičák rozkmital kyj a několikrát jím před Tripitakovým koněm obratně zamával nahoru, dolů, doprava i doleva, že by se ani mistři starého válečného umění za takovou dovednost nemuseli stydět. Tripitaka na koni ho pozoroval a uznale si pomyslil, že mu vskutku ve světě rovna není. Vyčistiv cestu, Opičák si to namířil přímo vpřed. Moc nescházelo a byl by vyděsil rarachy. Dívali se na něho seshora z pahorku a byla v nich malá dušička.

"Již dávno jsem slyšel o Opičáku Sunovi," zašpitl druhý démon, "teď teprve vidím, že pověst o něm nepřeháněla."

Raraši k němu přistoupili: "Vaše Veličenstvo, koho to tak vychvalujete a sám snižujete svou důstojnost?"

"Ten Opičák Sun vládne opravdu neobyčejnými kouzly," dodal démon, "na Tripitakovi si asi nepochutnáme."

"Vaše Veličenstvo, nevíte-li si sám rady, půjdeme zpravit Jeho Veličenstvo velkokrále," navrhovali raráškové, "ten dá povolat do zbraně všechno vojsko našeho království, zaujmeme bojové postavení a spojenými silami ho zdoláme. Určitě nám uteče!"

"Cožpak jste neviděli jeho železný kyj? Deset tisíc mužů by s ním sprovodil ze světa," rozhorlil se démon. "Máme v našem ležení jen čtyři až pět set vojáků. Vždyť se mu ani postavit nemůžeme!"

"Je-li tomu tak, pak si na Tripitakovi opravdu pochutnávat nebudeme. Tak jsme i toho Čuníka lapili zbytečně. To bychom jim ho měli vrátit?"

"Nelapili jsme ho zbytečně," odpověděl démon. "Jen tak zadarmo jim ho nevrátíme. Na Tripitakovi si nakonec stejně smlsneme, ale bude to ještě nějaký čas trvat."

"Kolik let budeme tedy ještě čekat?"

"Na léta to počítat nemusíme," odpověděl jim démon. "Mám dojem, že na Tripitaku musíme jít zchytra, ne se ho zmocnit po zlém. Použijeme-li násilí, tak si k jeho masu ani nečichneme. Musíme na něho po dobrém. Lstí ho dostaneme na naši stranu, pak si vymyslím nějaký úskok a bude náš."

"Vaše Veličenstvo, máte-li už nějaký nápad, hlásíme se dobrovolně," překřikovali se rarášci.

"Vraťte se do tábora, ale Jeho Veličenstvu velkokráli zatím nic nehlaste," řekl démon. "Vyrušíte-li ho z klidu, určitě všechno prozradí a zhatí mojí lest. Vyznám se v kouzlech a proměnách a lapím ho sám."

Rarášci se rozešli, démon pak sám seběhl s hory a proměnil se v starého kulhavého taoistického mnicha. Nohy měl zdrásány do krve a z úst se mu draly zoufalé výkřiky o pomoc.

Tripitaka s Písečným mnichem a Opičákem šli spokojeně dál. Najednou zaslechli volání o pomoc.

"To musí být nějaký zázrak," podivil se Tripitaka. "Tady v horské pustině, kde není široko daleko ani jediné živé duše, ani příbytku - kdo to tu může volat o pomoc? To se určitě na někoho vrhli tygři a vlci!"

Tripitaka otočil svého koníka a zvolal: "Kdo to tu volá o pomoc? Nechť přistoupí blíže!"

Démon vylezl z mlází a pobil před Tripitakou na koni čelem o zem, až to zadunělo. Když Tripitaka uviděl, že je to stařičký mnich, byl hluboce dojat. Rychle se sesmekl s koně a pomáhal mu na nohy. "Jen povstaňte!" vybízel ho.

Démon jen úpěl bolestí. Tu si Tripitaka povšiml, že mu z nohou crčí krev.

"Jak jste se sem dostal, vzácný otče?" ptal se udiveně Tripitaka. "Jak jste přišel k těm ránám na nohou?"

Nato démon, předstíraje zkroušenost, obratně zalhal: "Ctihodný otče, na západ odtud je tichá svatyňka. Já jsem tam obětníkem."

"Proč si tedy raději nehledíte kadidelnice ve svatyňce a neoddáváte se modlitbám? Co pohledáváte zde?" ptal se Tripitaka.

"Před několika dny nás pozval jakýsi dobrodinec na jih od hory, abychom v jeho domě uspořádali oběti hvězdám a vyprosili od nich štěstí jeho domu. Když jsem se se svým učedníkem vracel, zastihl nás na cestě soumrak. Ve tmě na nás vyrazil litý tygr a mého učedníka odvlekl. Já sám jsem se chvěl strachy na celém těle, nevěda, kam se skrýt. Ve tmě jsem klopýtl o hromadu kamení a zranil jsem si nohu. Nevím, kudy se mám vrátit. Dnes mi samo nebe seslalo ctihodného otce. Pokorně prosím, ctihodný otče, zachraňte mi život! Až se dostaneme do svatyně, i kdybych měl zastavit své vlastní tělo, bohatě se vám odměním."

Když to Tripitaka vyslechl, zcela démonovi uvěřil.

"Vzácný otče," děl, "oba dva jsme mniši, i když nevyznáváme stejnou víru, naše životy jsou spolu spjaty. I když máme na sobě různá roucha, naše touha po očistě je stejná. Nezachráním-li vás, ať mě mí souvěrci zapudí! Řekněte, jak vás mám ale zachránit, když nemůžete učinit ani krok?"

"Baže krok, ani postavit se nemohu," sténal démon.

"Dobrá, dobrá," děl Tripitaka, "dám vám svého koně a sám půjdu pěšky. Až se dostaneme do vaší svatyně, tak mi koně vrátíte."

"Děkuji vám, ctihodný otče, za vaši laskavost," ukláněl se démon, ale mám nohu poraněnou až ve stehně a na koni jet nemohu."

"To je pravda," řekl Tripitaka, "Písečný mnichu, nalož zavazadla na koně a poneseš ho na zádech."

Písečný mnich jen přikývl. Démon rychle otočil hlavu a upřel oči na Písečného mnicha. "Ctihodný otče, ještě jsem se nevzpamatoval z úleku, jak nás napadl tygr. Teď když vidím tohoto mnicha se strašidelnou tváří, nahání mi to ještě větší strach. Bojím se - nechci, aby mě nesl."

"Nes ho tedy ty, Sun Wu-kchungu," nařídil Tripitaka.

"Dobrá, ponesu ho tedy já," souhlasil ochotně Opičák.

Démon totiž poznal Opičáka a naschvál se chtěl dát nést od něho. Neřekl již tedy ani slovo.

"Ten starý mnich asi nemá oči!" uculoval se Písečný mnich. "Já se mu nezdám dost dobrý, chce, aby ho nesl zrovna Opičák! Kdyby byl nepotkal našeho učitele, byl by si tady v tom kamení určitě zpřerážel hnáty."

"Ty mizerné strašidlo," smál se Opičák pod vousy, "tak ty si troufáš mě dráždit! Ale Opičák Sun není dnešní. Těmi svými řečičkami oblafneš nejvýš Tripitaku, ale mne? Pcha! Já dobře vím, že jsi démon z té hory a chtěl bys našeho učitele sežrat. Náš učitel není však jen tak ledaskdo, aby sis na něj mohl brousit zuby zrovna ty. Máš-li na něj chuť, budeš mít ještě co dělat se starým Sunem!"

Démon zaslechl, jak si Opičák pro sebe cosi bručí. "Ctihodný otče," spustil, "já pocházím z dobré rodiny a před lety jsem se stal taostickým mnichem. Teď mě potkalo neštěstí, padl jsem do spárů tygrů a vlků. Skutečně nejsem žádný démon!"

"Proč se tedy nemodlíš, když máš strach před vlky a tygry?"

Tripitaka na koni zaslechl Opičákova slova. "Zatracená opice!" rozhorlil se. "Což nevíš, že když někomu zachráníš život, dosáhneš sedmého stupně převtělení? Jen ho pěkně nes a to žvanění o modlení si nech od cesty!"

Tomu mizerovi ale přeje štěstí! pomyslel si Opičák. Náš učitel je starý dobrák. Když ho nebudu chtít nést na zádech, ještě mi to bude vyčítat. "Dobrá, tak tě tedy ponesu!" řekl Opičák nahlas. "Ale pamatuj si, až se ti bude chtít na malou nebo velkou, tak mi to pěkně řekni. Jestli se mi vyčuráš na zádech a zasmradíš mi šaty, nebude mi je mít kdo vyprat."

"Už jsem přece dost starý, abych si uměl říct, ne?" řekl démon.

Opičák si ho tedy vysadil na záda a vydal se s Tripitakou a Písečným mnichem dále na západ. Horská stezka byla nerovná, hrbolatá, Opičák pustil Tripitaku napřed a sám kráčel opatrně za ním.

Neušli ani pět mil a Tripitaka s Písečným mnichem zmizeli v roklině. Opičák s břemenem zůstal daleko vzadu. Pomyslil si vyčítavě: Ten náš učitel - čím starší, tím méně má rozumu. Taková daleká cesta! I s prázdnýma rukama to člověka tak znaví, že by se tu nejraději někde svalil a odpočinul si. A on mi ještě nařídí, abych se vlekl s tímhle démonem! I kdyby to byl dobrý člověk, stejně má v tomhle věku smrt na jazyku. Bylo by nejlépe ho tady někde shodit, nač se s ním táhnout!

Chystal se, že démona setřese na zem, ale ten o tom dobře věděl. Ještě ke všemu ovládal kouzlo, jak přenášet hory. Zamumlal na Opičákových zádech zaklínadlo, přenesl vzduchem horu Sumeru a posadil ji Opičákovi rovnou za krk.

Opičák začal vyplašeně škubat hlavou a setřásl si horu na levé rameno. "Synáčku," usmíval se hořce, "cos to provedl, že jsi najednou tak těžký? Ne že bych se nějakého břemene bál, když je pěkně vyvážené, tak to celkem jde. Ale ty se převažuješ na stranu!"

Jedna hora na něj nestačí! pomyslil si démon. Opět zamumlal zaklínadlo a přenesl vzduchem horu O-mej. Opičák opět škubl hlavou a setřásl si horu na pravé rameno. A nejen že neklesl pod tíhou obou hor, ale ještě ke všemu se jako šipka pustil za Tripitakou.

Démon se z toho začal strachy potit na celém těle, že se div v potu nekoupal. Ale pak se uklidnil, opět zamumlal zaklínadlo, přičaroval horu Tchaj a posadil ji Opičákovi rovnou na hlavu. To už Opičákovi začaly dřevěnět svaly a umdlévat síly, z očí, z nosu, z uší a z úst mu vytryskla krev a jeho tři duše div neopustily rozmáčknuté tělo.

Nato démon, když se tímto kouzlem zbavil Opičáka, nasedl chvatně na rychlý vichr a hnal se za Tripitakou. Natáhl dolů z mraku pazour a chňapl po Tripitakovi. Písečnému mnichovi se strachy rozkutálely všechny rance. Rychle se však vzpamatoval, vytrhl svou hůl na krocení zlých duchů a postavil se démonovi. Ten však vytáhl z pochvy svůj meč se sedmi hvězdami a vrhl se na Písečného mnicha. Ten neměl nikdy příliš velkou sílu, a když viděl, že nevydrží démonův nápor, otočil se a vzal nohy na ramena.

Démon vytrhl Písečnému mnichovi hůl, rozmáchl se svým pařátem, popadl ho a vstrčil si ho pod levé paždí. Pravým drápem pak strhl Tripitaku s koně, na prsty na nohou si zavěsil jejich rance, rozšklebil hubu a popadl zuby koně za hřívu. Pak rozhoupal vichr a jedním jeho závanem odnesl všechny do jeskyně Lotosových květů. "Bratříčku!" zahřímal hromovým hlasem, "už jsem se všemi třemi mnichy tady!"

"Tak mi je ukaž!" zaradoval se starý démon.

"Podívej!" řekl pyšně mladý démon.

"Moudrý bratříčku, opět jste se spletli," řekl zklamaně starý démon.

"Vždyť jsi mi přece říkal, že mám chytit Tripitaku," ohražoval se mladý.

"To je sice pravda, ale nechytili jste Opičáka Suna, který se vyzná v kouzlech. Nejprve musíme chytit Opičáka, a pak si teprve můžeme pochutnat na Tripitakovi. Dokud ho nechytíme, ani se jich nedotýkejte! Ten opičí král zná bezpočtu čárů a ovládá bezpočtu proměn! Kdybychom sežrali jeho učitele, určitě by nám to nedaroval! Přišel by a dorážel by na naše vrata a do smrti bychom neměli klid."

"Bratříčku, málo se vyznáš v lidech!" smál se mladý démon. "Tak ho vychvaluješ, že by si člověk pomyslil, že nemá na zemi ani na nebi sobě rovna. Mně se však zdá, že nic zvláštního nedovede."

"Copak tys ho chytil?"

"Zmáčkl jsem ho pod třemi horami, které jsem na něho přičaroval. Nemůže se hnout ani na krok. Proto jsem také mohl přivést Tripitaku a Písečného mnicha i s bílým koněm a ranci!"

"To je ohromné," rozplýval se starý démon. "Když máme toho mizeru v hrsti, Tripitaka je náš!"

"Sem s vínem!" křikl na rarášky. "Ať si přiťuknem s naším druhým králem na jeho úspěch!"

"Bratře, ještě než se pustíme do pití," pravil druhý démon, "musíme nařídit rarachům, aby vylovili Čuníka z vody a pověsili ho na trám."

Nato raraši pověsili Čuníka na trám ve východní chodbě, Písečného mnicha v západní, Tripitaku uprostřed, bílého koně uvázali ke žlabu a rance zanesli dovnitř.

"Moudrý bratříček, ten v tom umí chodit," pochvaloval si starý démon. "Nadvakrát jsi polapil tři mnichy! Opičák je sice zamáčknutý pod horou, ale ještě by se rád o něco pokusil. Až se nám bude smažit na pánvi, pak si teprve budeme moci oddychnout."

"Jen se pěkně posaď, vážený bratříčku," ujal se opět slova druhý démon. "Chceme-li chytit Opičáka, nemusíme my dva ani pohnout prstem. Stačí vypravit jen dva rarachy se dvěma pokládky, aby ho do nich naložili."

"Který pokládek si mají s sebou vzít?" ptal se starý démon.

"Ať si vezmou moji tykev z temného zlata a tvoji tenounkou lahvičku z čirého nefritu."

Starý démon tedy vytáhl svou lahvičku. "Které dva tam pošleme?" zeptal se.

"Pošleme tam Chytříčka a Dovedníčka."

Nato si je dal předvolat a nařídil jim: "Vezmete si tyto dva poklady a vystoupíte na vrcholek hory. Postavíte je dnem vzhůru a hrdlem dolů a zavoláte ´Opičáku Sune!´ Když se vám ozve, vtáhnete ho dovnitř a pak přelepíte lahvičku a tykev cedulkou s nápisem: Na přímý rozkaz praotce Cesty. Za hodinu a tři čtvrtě se Opičákovo tělo rozleptá."

Rarášci pobili uctivě hlavou o zem, vzali si zázračnou lahvičku a tykev a vydali se za Opičákem.


CHCETE-LI VĚDĚT, JAK TO S OPIČÁKEM DOPADLO, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama