26. kapitola

16. února 2013 v 17:13 | Syd |  Kniha - česká verze

26. KAPITOLA vypráví tom, jak Opičák svým důvtipem přemohl krále démonů



Rarášci se chvilku tahali o falešnou tykev a zblízka si ji prohlíželi. Najednou zdvihnou hlavu a po Opičákovi ani vidu ani slechu.

"Bratříčku," řekl Dovedníček," světci také někdy lžou. Vyměnil si s námi poklad, lákal nás, abychom ho následovali a stali se nesmrtelnými, a najednou zmizí bez rozloučení."

"Vždyť on na té výměně ještě vydělal, jak se může opovážit nám utéci?" pohoršoval se Chytříček. "Dej sem tu tykev, zkusíme si zavřít nebe a uvidíme."

Vyhodili tykev do vzduchu a ta spadla s prásknutím na zem.

Dovedníček zděšeně zaječel. "Proč se nebe nechce zavřít? Aby to tak byl Opičák Sun, který se proměnil ve světce a vyloudil na nás pravé poklady za falešnou tykev!"

"Nežvaň hlouposti!" zakřikl ho Chytříček. "Opičák Sun je přece zamáčknut třemi horami, jak by se dostal ven? Dej tu tykev sem, zamumlám to zaklínadlo, jako to říkal on a uvidíme."

Nato i druhý rarášek vyhodil tykev do vzduchu a přitom mumlal: " Projeví-li jen půl slůvkem nevoli, vyřiďte mu, že přitrhnu s vojskem až k síni Očarovaných mraků!"

Ještě to ani nedořekl a buch bác! tykev ležela na zemi. "Nejde to," řekli si zklamaně raráškové, "ta tykev je falešná."

Opičák ve vzduchu pozorně naslouchal, jak se dohadují a dovtípil se, že se již jistě dohmátli pravdy. Popadly ho obavy, že kdyby rarášci s tykví ještě dlouho vyváděli, celá věc by se prozradila. Zatřepal sebou a chlup, z něhož vykouzlil tykev, zase stáhl zpět. A tak raráškové vyšli úplně naprázdno.

"Bratříčku, dej sem tu tykev," řekl Chytříček.

"Vždyť ji máš ty sám," ohražoval se Dovedníček. "Ó nebesa, kam se poděla?"

Vrhli se na zem, hmatali kolem sebe, jako pomatení hledali v trávě, ohrnovali si rukávy a odpínali opasek. Avšak kdež tykev!

"To je ale nadělení!" vyděsili se raráškové. "Když nám naši králové poklady svěřovali, nařídili nám, že máme chytit Opičáka Suna. Ale toho ještě nemáme a poklady jsou pryč. Co jim řekneme, až se vrátíme? Za to budeme určitě o hlavu kratší. Co si počít! Co si počít!"

"Pojďme!" pravil nesměle Dovedníček.

"Ale kam máme jít?" ptal se Chytříček.

"To je jedno kam," Dovedníček na to. "Vrátíme-li se a přiznáme, že poklady jsou pryč, je s námi jistotně konec."

"Ne, utéci nemůžeme, raději se vraťme," navrhoval Chytříček. "Druhý král tě má v oblibě. Svedu to tedy na tebe a snad přimhouří oko a ušetří naše životy. Když se nám nepodaří ho přemluvit, stejně nás čeká smrt, tak to vyjde na stejno. Nesmíme to však vyvést tak, že nebudeme vědět kudy kam. Tak jdeme, jdeme!"

Porada rarášků tedy takto skončila. Obrátili se a vraceli se zpátky na horu. Opičák ve vzduchu vida, že se vracejí, zatřásl tělem a proměnil se v mušku. Slétl dolů a pustil se za rarášky. Jistě vás napadá: když se proměnil v mouchu, kam asi uložil získané poklady? Kdyby je byl položil u cesty nebo schoval v trávě, jistě by je někdo uviděl a odnesl by si je. To by pak jeho námaha byla zbytečná. Nechal si je tedy při sobě. Avšak moucha je malička jako fazolka bobu, kam si je vstrčil? Tyto pokládky byly totiž stejné jako Opičákův zlatem kovaný kyj, však se jim marně neříkalo přací poklady. Mohly se libovolně měnit podle postavy svého velitele, mohly se zvětšovat i zmenšovat, takže je mohl mít vždy při sobě. Bzzz! a Opičák už byl dole a letěl těsně za rarášky. Než se nadáli, již byli v jeskyni.

Oba dva démoni se rozvalovali uvnitř a popíjeli víno. Rarášci před nimi poklekli na zem. Opičák se usadil na jednom křídle dveří, nastražil uši a poslouchal.

"Vaše Veličenstva," ozvali se nesměle raráškové.

Oba dva démoni odložili pohár. "Tak už jste tady?" zeptali se.

"Ano," jen hlesli raráškové.

"Lapili jste Sun Wu-kchunga?" zajímali se démoni.

Rarášci pobili čelem o zem, ale neodvážili se ani špitnout. Démoni opakovali svou otázku, ale rarášci ze sebe nevydali ani hlásku, jen v jednom kuse bili hlavou o zem. Když se démoni zeptali potřetí, rarášci se přikrčili k zemi.

"Propadli jsme hrdlem, my nešťastníci," zaúpěli, "ticískrát, desettisíckrát prosíme o milost! Držíce pevně poklady, dostali jsme se do půlky hory, když jsme potkali jakéhosi světce z Bájné hory. Ptal se nás, kam jdeme, tak jsme mu pověděli, že jdeme lapit Opičáka Suna. Jak ten nesmrtelný slyšel Opičákovo jméno, řekl, že na něho má též spadeno, a nabídl se, že nám pomůže. My jsme se ho o to neprosili, řekli jsme mu, že máme poklady, do nichž můžeme chytat lidi. On sám měl také tykev, do níž dovedl zavřít nebe. Nás najednou posedla ziskuchtivost a touha pomoci našemu domu. Do našich pokladů jsme mohli lapit jen lidi a on do své tykve mohl zavřít nebe, a tak jsme si to s ním vyměnili. Nejprve bylo dohodnuto, že vyměníme tykev za tykev, ale Dovedníček mu ještě přidal nefritovou lahvičku. Koho by však napadlo, že věci posvátné se nehodí do rukou obyčejných smrtelníků. Když jsme si to chtěli vyzkoušet, tykev i světec nám zmizeli, beze stopy. Desettisíckrát prosíme, abyste nám, nešťastníkům, prominuli trest smrti."

"Dosti!" zahřímal vztekle starý démon. "Dosti! To Opičák Sun se proměnil ve světce a ošidil vás! Ta ďábelská opice se vyzná ve všem, s kdekým se zná, kdovíkterý duch ji pustil, že z vás vymámila naše poklady."

"Utiš svůj hněv, bratře," uklidňoval ho druhý démon. "Ta opice je opravdu kromobyčejně drzá. Dokázala se vyprostit a utéci, no dobrá. Ale proč nás připravila o naše poklady? Nemám-li dostatek umu ji lapit, ať už raději nejsem více démonem."

"Jak ho chceš lapit?" zeptal se starý démon.

"Měli jsme přeci pět pokladů, o dva nás připravil a tři nám ještě zbývají. S těmi ho určitě dostanu."

"Co nám vlastně ještě zbývá?"

"Máme ještě meč se sedmi hvězdami a vějíř z banánovníkového listí, ty mám u sebe. Pak ještě zlatý blýskavý provaz, ten schovává naše stará matka v jeskyni Skrytého draka na Dračí hoře. Teď bychom k matce měli poslat dva rarášky s pozváním na hostinu z Tripitakova masa a se vzkazem, aby na Opičáka přinesla blýskavý zlatý provaz."

"Koho tedy pošleme?" zeptal se starý démon. "Tyhle dva budižkničemi už nepošleme." Nato zařval na Chytříčka a Dovedníčka, aby se klidili z dohledu.

"To máme ale štěstí," pochvalovali si naši dva raráškové, "nedostali jsme výprask ani vynadáno a odpustili nám."

"Pošleme moje dva osobní strážce, Horského tygříka a Mořského dráčka," navrhl druhý démon.

Oba raraši poklekli. Druhý démon jim přikázal, aby byli opatrní a pozorní. Raraši ochotně přikývli.

"A víte vůbec, kde stará paní bydlí?" zeptal se jich pro jistotu druhý démon.

"Víme, víme," opět přikývli raraši.

"Když víte, tak se dejte hned na cestu. Až přijdete ke staré paní, nešetřete poklonami a pěkně ji pozvěte na Tripitakovo maso. Ať s sebou přinese zlatý provaz, chceme jím spoutat Opičáka."

Raráškové si to kvapně přeříkali a pelášili pryč. Kdež by se nadáli, že Opičák je jim v patách a že naslouchá každičkému jejich slovu. Rozepjal křidélka, popoletěl a usadil se Horskému tygříkovi na rameni.

Ušli dvě tři míle a Opičák se rozhodl, že sprovodí oba rarachy ze světa. Tu ho však napadlo: "Zbavit se jich, to není nic těžkého. Ale ta bába má blyštivý provaz a já nevím, kde bydlí. Napřed se jich na to vyptám a pak je spořádám."

A tak milý Opičák bzzz! slétl s raráškova ramene, pustil je asi sto kroků napřed, zatřásl tělem a proměnil se v malého raráška. Na hlavu si vykouzlil čapku z liščí kůže, suknici z tygří kůže si podkasal a podvázal v pase. "Poutníčkové, počkejte na mne!" volal, žena se za nimi.

"Odkud jsi?" zeptal se Mořský dráček, otočiv po něm hlavu.

"Cožpak ani vlastního člověka nepoznáš, bratříčku?" Opičák na to.

"Ty přeci nejsi od nás."

"Jak to, že ne?" ohražoval se Opičáka. "Jen se na mne lépe podívej!"

"Vůbec nám nejsi povědomý, nikdy jsme tě neviděli," tvrdil dále rarášek.

"To máte pravdu. Ještě nikdy jsme se spolu nesetkali, jsem totiž z venkovské posádky," lhal Opičák.

"Ani velitele venkovské posádky jsme vskutku ještě nikdy neviděli," připouštěli rarášci. "Kam vlastně jdeš?"

"Jejich Veličenstva vás poslala za starou matkou s pozváním na hostinu, kde se bude pojídat Tripitakovo maso. Máte od ní přinést zlatý provaz na Opičáka Suna. Králové měli obavy, že se budete příliš loudat a po cestě někde okounět a zmaříte tak naši věc. Tak mě vyslali, abych vás pobídl k rychlejší chůzi."

Když rarášci slyšeli, jak Opičák vše zevrubně vykládá, neměli ani stín podezření, a tak tedy považovali Opičáka za svého člověka. Rozeběhli se jako šipky vpřed. Jedním dechem urazili osm devět mil.

"Ještě trochu rychleji," vybízel je Opičák. "Kolik mil jsme již urazili?"

"Asi patnáct nebo šestnáct mil," odpověděli raráškové.

"Kolik cesty máme ještě před sebou?" vyzvídal Opičák

"Již tam budeme, je to tam v tom temném lese," ukázal rukou Mořský dráček.

Opičák zdvihl hlavu a vidí, že nedaleko před nimi se prostírá hluboký les. Pomyslil si, že stará čarodějnice bude bydlet někde tam za lesem. Zastavil se a pustil rarášky napřed. Nato vytáhl svůj železný kyj, přiskočil a rozmáchl se raráškům po nohou. Ti chudáčci nevydrželi ani první ránu, svalili se na zem a po další ráně kyjem z nich zbyly jen žalostné trosky. Opičák je popadl za nohy a odtáhl je do travnatého porostu u cesty. Pak si vytrhl chlup, dýchl na něj očarovaným dechem a zvolal: "Čáry máry!" a chlup se změnil v Horského tygříka, sám pak na sebe přijal podobu Mořského dráčka.

Nato oba falešní rarášci zamířili do jeskyně Skrytého draka k matce démonů. To je ta pravá čarodějná moc - ovládat sedmdesát dva proměn a dovést všechny věci ve svých rukou rozehrát! Udělal pár kroků a již byl v lese. Po chvilce hledání našel dvoukřídlé kamenné dveře, jen zpola uzavřené. Neodvažoval se vtrhnout dovnitř. Zvolal tedy slušně: "Otevřte dveře! Otevřte dveře!"

V okamžení vyburcoval divoženku, která hlídala dveře. Otevřela jedno křídlo dokořán a zeptala se, odkud pocestní přicházejí.

"Přicházíme s pozváním pro váženou královnu matku z jeskyně Lotosových květů na Stoličné hoře."

"Pojďte dál," vyzvala je divoženka.

Prošli dvojími dveřmi a Opičák nakoukl dovnitř. Uprostřed síně seděla stará babka. Opičák si netroufl vstoupit, zůstal stát za dveřmi, zakryl si tvář a natahoval moldánky. Proč myslíte, že plakal? Přece ne proto, že by se babky bál! A i kdyby se bál, stejně by neplakal. Nadto vytáhl z rarášků poklady, druhé dva rarášky zabil, nač by tedy brečel? Když ho kdysi naložili do kotle s vařícím olejem a smažili ho plných osm dní, neuronil ani slzu. Vzpomněl si však na Tripitaku, co všechno musí na cestě za posvátnými písmy zakusit, a tu ho zalily slzy hořkosti, tryskající z hloubi duše, a stékaly mu v hojných praméncích po tvářích.

Tu si však pomyslil: Když už jsem se dostal tak daleko a proměnil se v rarášky a přišel pozvat tuhle starou čarodějnici, nemá smyslu tady takhle stát, musím jí přece složit poklonu. Od té doby, co jsem přišel na svět a jak jsem provádět hrdinské kousky, poklonil jsem se jen třem lidem: Buddhovi ze západního ráje, bohyni milosti Kuan-jin z Jižního moře a čtyřikrát našemu ctihodnému otci, když mě vysvobodil ze zajetí hory Pěti prvků. Kvůli němu se mi již div hlava nerozskočila od samého přemýšlení. Jestlipak jeden svitek posvátných písem za to vůbec stojí? Teď ještě ke všemu se mám klanět taky téhle čarodějnici. Jestli se jí však nepokloním, všechno se prozradí. Je to bída! Musím se nechat urážet jen proto, že náš učitel se dostal do nesnází.

V této chvíli nezbývalo skutečně nic jiného než vstoupit dovnitř a pokleknout před čarodějnicí a pobít před ní čelem o zem.

"Povstaň, synku," vyzvala ho čarodějnice.

No proto! pomyslil si Opičák. To je dost!

"Odkud přicházíš?" ptala se dále čarodějnice.

"Z jeskyně Lotosových květů na Stoličné hoře, přicházím z rozkazu obou Veličenstev, abych pozval královnu matku na hostinu z masa mnicha Tripitaky. Mám s sebou přinést blyštivý zlatý provaz na spoutání Opičáka Suna."

"Mám to přece oddané syny!" zaradovala se čarodějnice. Ihned přikázala, ať přinesou nosítka.

No nazdar! pomyslil si Opičák. I strašidla se dávají nosit v nosítkách!

Do zadního přístěnku vyšly dvě divoženky a vynesly nosítka z wisterie, postavily je přede dveře a zavěsily na ně záclonku z šedivého hedvábí. Čarodějnice povstala, vybelhala se z jeskyně a usadila se v nosítkách. Za nosítky stálo několik divoženek, nesly hřebeny, krabice se šminkami, zrcadlo, ručníky a voňavky.

"Nač to s sebou táhnete?" obrátila se na ně čarodějnice. "Jdu přeci ke svým synům. Máte strach, že mě tam nikdo neobslouží? Chcete tam působit svými jazyky jen samé nepříjemnosti? Všechny zpátky! Zavřít dveře a hlídat!"

Divoženky se tedy vrátily a jen dvě, co nesly nosítka, zůstaly.

"Jak se jmenují ti poslíčkové, co přišli se vzkazem?" zeptala se čarodějnice.

"On se jmenuje Horský tygřík a já se jmenuji Mořský dráček," odpověděl hbitě Opičák.

"Jděte tedy napřed a ukazujte cestu," nařídila čarodějnice.

To je otrava! pomyslel si Opičák. Místo abych ji chytil, ještě jí budu dělat slouhu! Neopovážil se však odmlouvat, popošel napřed a ukazoval a vyklízel cestu, křiče hlasitě na všechny strany.

Ušli asi pět šest mil cesty a Opičák se usadil na skalním převisu. "Jistě vás tlačí ramena," řekl mazaně.

Divoženky netušily, že v tom vězí úskok. Složily tedy nosítka na zem. Opičák, stojící za nosítky, si vytrhl z prsou chlup, proměnil ho v pečenou placku a začal ji chroupat.

"Vašnosti, co to jíte?" ptaly se ho divoženky.

"Ale, to nic není, Přišel jsem pozvat vaši paní z velké dálky a nemám-li aspoň něco na zub, kručí mi vždycky v břiše. Vzal jsem si s sebou jen suchou placku. Až trochu pojím, půjdeme dál."

"Dejte nám taky kousek," žadonily divoženky.

"Jen si poslužte. Vždyť jsme přece všichni jedna rodina, jakýpak ostych," řekl zchytrale Opičák.

Divoženky, netušíc nic zlého, se shlukly kolem Opičáka a začaly se dělit o placky. Opičák najednou vytáhl kyj a napřáhl. Jednu vzal po hlavě a druhou přetáhl pěkně po hřbetě. Opičák přiskočil a prásk! čarodějnici rovnou po hlavě. Vytáhl mrtvolu z nosítek a co nevidí! Namísto čarodějnice vytáhl devítiocasou lišku! "Pěkná potvora!" zachechtal se. "Pěkná královna matička! Když ty sis nechala říkat královno, pak starý Sun by si musel nechat říkat praotec všeho tvorstva!"

Pak všechno v nosítkách přeházel, až našel zlatý provaz, a stočil si ho do rukávu. Pěkně to vedou, ti zatracení démoni! řekl si potěšeně, tři z jejich pokladů se již přestěhovaly k Sunům! Vytrhl si dva chlupy a proměnil je v Horského tygříka a Mořského dráčka, další dva chlupy pak proměnil v divoženky. Sám pak na sebe přijal podobu čarodějnice a uvelebil se v nosítkách. Divoženky pozvedly nosítka a celý průvod se ubíral známou cestou vpřed.

Než se nadáli, přiblížili se k jeskyni Lotosových květů. Raráškové, proměnění z Opičákových chlupů, zavolali, aby otevřeli bránu.

Raráškové-vrátní jim otevřeli. "To je Horský tygřík a Mořský dráček?" ptali se.

"Ano, to jsme my," ozvaly se Opičákovy chlupy.

"Přivedli jste královnu matku?"

"Tam sedí v nosítkách," pokynuly chlupy.

"Počkejte tady, půjdeme vás napřed ohlásit," řekli vrátní.

"Veličenstva, královna matka již dorazila," hlásili uvnitř. Jak to démoni uslyšeli, rychle nařídili přichystat obětní stolek na uvítanou.

Sláva! zajásal v duchu Opičák. I na mne přišla řada přijímat pocty. Proměněný v raráška, musel jsem před tou čarodějnicí pobít hlavou o zem. Ale teď v její podobě jsem se stal jejich matkou a oni sami se mi budou klanět ze všech čtyř stran. I když to zrovna k ničemu není, přece jen jsem na nich vydělal dvě poklony!

A tak náš milý Opičák sestoupil z nosítek a urovnal si háv. Raráškové-vrátní hned prázdná nosítka odnesli do slavnostní síně. Opičák kráčel pomalu za nimi. Cupital drobným krůčkem, kroutil se a nadnášel, že čarodějnice sama by to lépe nedokázala.

V síni všichni raráškové, velcí i malí, rozestaveni do kruhu, uctivě poklekli. V tu chvíli se rozezvučely bubny a píšťaly a hlahol zaplnil celou síň. Z obrovské kadidelnice stoupal vonný dým. Opičák stanul uprostřed síně a usedl čelem k jihu. Oba démoni před ním poklekli na obě kolena a sklonili hlavy až k zemi. "Matičko, vaši synové se vám klaní."

"Povstaňte, synáčkové," děl Opičák sladkým hlasem.

Vtom se Čuník, pověšený na trámu u stropu, divoce rozchechtal.

"Co je, bratříčku!" okřikl ho Písečný mnich. "Visíš na trámu a ještě se tomu směješ?"

"Však mám proč, bratříčku," řekl Čuník.

"Proč tedy?"

"Měli jsme strach, že přijde královna matka a že si nás démoni uvaří v páře a sní. Nepřišla však královna matka, ale náš starý známý."

"Jaký starý známý?" ptal se nechápavě Písečný mnich.

"No přece podkoní," chechtal se Čuník.

"A jak jsi ho poznal?"

"Když říkal ´Povstaňte, synáčkové´, tak se naklonil a vzadu mu vyčuhoval opičí ocas. Visím výše než ty, a tak jsem si toho dobře všiml."

"Raději moc nemluv a poslouchej, co bude říkat."

"Pravda, pravda," přikyvoval Čuník.

Opičí král, trůnící uprostřed, oslovil démony: "Synáčkové, co vás přivedlo k tomu, že jste mě sem pozvali?"

"Matičko," děl starší démon, "my, nehodní synové, jsme vám až do dnešního dne neprokazovali náležitou úctu a poslušnost. Dnes ráno jsme však polapili mnicha Tripitaku z východní země a netroufli jsme se do něho bez dovolení pustit. Proto jsme vás, matičko, pozvali, abychom vám ho předvedli ještě živého. Pak vám ho uvaříme, a až pozříte jen kousek jeho masa, budete se těšit věčnému životu."

"Synáčkové milí," děl Opičák, "na Tripitakovo maso zrovna nemám chuť. Slyšela jsem však, že uši toho jeho Čuníka jsou výtečná krmě. Ukrojte mu je a připravte mi je jako pochoutku k vínu."

"Zatraceně!" vyděsil se Čuník. "Ty chceš, aby mi uřízli uši! Budu tak kvičet, že ti bude brnět v uších!"

Achich ouvej! Hloupý Čuník svým srdcervoucím výkřikem vyzradil Opičákovu proměnu! Najednou ještě ke všemu vtrhli dovnitř raráškové, kteří chodili jako hlídky po horách, a raráškové-vrátní a křičeli jeden přes druhého: "Vaše Veličenstva! Pohroma! Opičák Sun zavraždil královnu matku a vetřel se sem v její podobě!"

Jak to démoni uslyšeli, na nic již nečekali, popadli vykládané meče a sekali Opičákovi po hlavě. Opičák však sebou škubl, zaplavil jeskyni rudou září a než se kdo nadál, vytratil se pryč. S takovými kouzly, jaká uměl náš Opičák, se již dalo leccos podniknout! Pokud držela záře pohromadě, vytvářela rudý sloup a jak se rozplývala, vycházela z ní rudá pára. Ze starého démona strachy div nevylétla duše, raraši si zděšením hryzali prsty a kroutili hlavami.

"Bratře, vraťme raději toho Tripitaku i s Písečným mnichem, Čuníkem, bílým koněm a jejich ranci Opičákovi. Já si s tím nechci pálit prsty," děl starý démon, celý se třesa.

"Co tě to napadá, bratříčku," zakřikl ho mladý démon. "Co já jsem se naplahočil, než se mi podařilo toho mnicha lstí přitáhnout sem. Ty se teď zalekneš nástrah toho Opičáka a chtěl bys mu všechno vrátit! Cožpak takhle jedná bohatýr? Uhýbat před mečem a třást se před dýkou? Jen se klidně posaď a žádné strachy! Vím dobře, že Opičák má nezměrnou kouzelnou moc. Já sám jsem s ním již měl co dělat, ale dosud jsme pořádně nezměřili své síly. Ať mi přinesou zbroj, chci se s ním utkat. Když mě nepřemůže ve třech kolech, Tripitaka se přece jen octne v našich žaludcích. Nepřemohu-li ho ve třech kolech já, pak pořád ještě bude čas Tripitaku mu vrátit."

"Moudrý bratříček má pravdu," zabručel starý démon. Nato nařídil rarachům, aby přichystali zbroj. Raraši přinesli zbroj a mladší démon se ustrojil. Uchopil meč a vyřítil se ze dveří.

"Opičáku Sune!" zařval, "kde jsi?"

V tom okamžiku se již Opičák vznášel v mracích. Když zaslechl své jméno, otočil se a rozhlížel se kolem. Á druhý démon!

"Opičáku Sune!" řval druhý démon. "Rychle vydej naše poklady a královnu matku, pak povolím tomu vašemu Tripitakovi, aby si šel pro ta svá písma!"

To Opičáka dopálilo: "Zatracený démone! Ty se ve mně mýlíš! Rychle vydej ctihodného otce, mé bratry, bílého koně, naše rance a přichystej nám výslužku a peníze na cestu na západ. Procedíš-li skrze zuby jen polovinu ´ne´, tak se raději rovnou svaž vlastním provazem, jinak s tebou zatočím sám."

Jak to druhý démon uslyšel, rychle vyskočil do vzduchu a vyšvihl se do mračen. Rozmáchl se mečem a napřáhl na Opičáka. Ten však rozhoupal kyj a praštil ho rovnou do tváře. A tak se chytli ve vzduchu asi třicetkrát dokola, ale ani jeden nevyšel z této šarvátky jako vítěz.

Ten mizerný ďábel dokáže odolávat mému kyji! uchechtnul se v duchu Opičák. Mám už přece tři z těch jejich pokladů, nemá cenu se s ním takhle do krve bít a zbytečně mařit drahocenný čas. Bude nejmoudřejší vytáhnout tu jejich tykev nebo lahvičku a zavřít ho do ní. Ne, to nejde, řekl si vzápětí. Však se marně neříká: Každá věc má svého pána. Jestli mi neodpoví na zavolání, tak vše pokazím. Raději ho svážu zlatým provazem.

A tak milý Opičák, jednou rukou se oháněje kyjem, bránil získané poklady, druhou rukou si uchystal provaz a pfííí! chytil démona jako do lasa. Démon však znal zaklínadlo, jak provaz utáhnout a jak ho povolit. Když chtěl spoutat někoho druhého, zamumlal zaklínadlo pro utahování a nikdo se již ze smyčky nedostal. Když však byl spoután někdo z jeho lidí, použil zaklínadla pro povolování a nikomu se nic nestalo. Dobře věděl, že to je jeho vlastní poklad, a tak tedy zamumlal zaklínadlo pro povolování, uvolnil provaz a vylezl z pout. Sám pak hodil provaz po Sun Wu-kchungovi a spoutal ho.

Opičák se právě chtěl učinit tenoulinkým a z pout se vyprostit, když vtom démon vykřikl zaklínadlo pro utahování provazu. Provaz se mu zařízl do masa a nebylo pomyšlení, že by se ho mohl zbýt. Jen si ho sesmekl na krk a provaz se mu jako zlatá obručka zakousl do šíje. Démon škubl za provaz a přitáhl si Opičáka k sobě. Sekl mu mečem sedmkrát osmkrát do temene. Opičákovi ani nezrudla pokožka na hlavě.

"Ta opice má ale tvrdou lebku," řekl démon. "Teď tě již mlátit nebudu, odtáhnu tě domů a tam dostaneš výprask. Koukej mi co nejdříve vrátit zbylé dva poklady."

"Jaké poklady to po mně chceš?" ptal se na oko nechápavě Opičák.

Démon se jal pozorně ohmatávat celého Opičáka, až našel tykev i nefritovou lahvičku. A pak táhl Opičáka na provaze, odvlekl ho až do jeskyně. "Bratříčku, už jsem s ním tady."

"S kým to, bratříčku?"

"No přece s Opičákem Sunem. Pojď se pěkně podívat."

Když starý démon uviděl, že to je skutečně Sun Wu-kchung, naladil tvář do příjemného úsměvu: "Je to on! Je to on! Uvažte ho smyčkou nadlouho ke sloupu a půjdeme si trochu popít."

A tak tedy připoutali Opičáka ke sloupu. Oba démoni zatím zašli do zadní síně a jali se popíjet víno.

Opičák šmejdil kolem paty sloupu, až probudil Čuníka. Čuník, stále ještě visící u trámu, se rozchechtal na celé kolo: "Bratříčku, na mých uších už si pochutnávat nebudeš!"

"Ty pitomče!" ulevil si Opičák. "Jak se ti tam visí? Až se odtud dostanu, udělám, co bude v mých silách, abych vás zachránil."

"Jak se můžeš takhle rouhat! Sám máš na kahánku a ještě bys chtěl někoho zachraňovat! Je dokonáno! Zemřeme tady všichni společně, učitel i žáci, a teprve v podsvětí se uvidí, co bude dál."

"Přestaň blábolit!" okřikl ho Opičák. "Jen se pěkně dívej, jak z těch pout vyváznu."

Přitom, jak mluvil Čuník, Opičák sledoval očima oba démony. Ti popíjeli v zadní síni, několik rarášků kolem nich bez ustání běhalo sem a tam s mísami a poháry a nalévalo z konvic víno. Hlídky poněkud uvolnily pozornost. Opičák vida, že v jeho nejbližším okolí nikdo není, si vysoukal zpoza ucha kyj, dýchl na něj očarovaným dechem, zvolal: "Čáry máry!" a kyj se změnil v pilku z kalené oceli. Popadl obručku na krku a šmik sem šmik tam ji přepiloval. Pak ji roztáhl a přepiloval pouta. Vytrhl si chlup, změnil ho ve svoji podobu a přivázal ji ke sloupu. Sám pak sebou zatřásl, proměnil se v raráška a postavil se vedle.

Čuník na sloupu zase pokřikoval: "Tak a máte po radosti! U sloupu máte přivázáno falešné zboží!"

Starý démon ustal v pití a zeptal se: "Co tam to Čuně zase kvičí?"

Opičák proměněný v raráška předstoupil a pravil: "Čuník přemlouvá Opičáka, aby se proměnili a společně utekli, ale Opičák nechce, a Čuně proto kvičí."

"A já jsem myslel, že to Čuně je poctivé," řekl starý démon. "A ono je zatím taky falešné. Dejte mu dvacet ran holí přes rypák!"

Opičák si šel pro hůl, aby vykonal trest.

"Mlať do mne jen zlehka," žádal Čuník, "jestli přitlačíš, začnu zase řvát. Však já tě už dobře znám."

"Podnikám všechny ty proměny stejně jen pro vás. Proč jsi to všechno prozradil? Plná jeskyně rarachů a ani jeden mě nepoznal. Jak to, že tys mě musel poznat?"

"Protože sis proměnil hlavu a obličej, ale neproměnil sis zadek. Měl jsi na zadku pořád dvě červené skvrny a podle toho jsem tě poznal."

Nato Opičák vycouval do kuchyně, sáhl si na dno kotle, načernil si zadeček a zase se vrátil do přední místnosti. To Čuníka zase rozesmálo: "Ta opice si na chvíli někam zmizí a najednou si přijde s načerněným zadkem."

Opičák se postavil u dveří do zadního sálu a chystal se znovu ukrást poklady démonů. Tu však dostal dobrý nápad: pokročil do síně, zatahal démona za lýtka a řekl: "Vaše Veličenstvo, pohleďte, jak ten Sun Wu-kchung, uvázaný u sloupu, šmejdí pořád kolem dokola. Tak nám přešoupe zlatý provaz, bylo by snad lépe jej vyměnit za obyčejný silný provaz."

"Máš pravdu," přitakal starý démon. Odvázal si od pasu opasek a podal jej Opičákovi. Opičák uchopil opasek a přivázal jím ke sloupu falešného Opičáka. Vyměněný provaz hbitě stopil a ukryl jej v rukávu. Nato si vytrhl chlup, dýchl na něj, proměnil ho ve falešný provaz a podal jej oběma rukama démonovi. Démona, jež podroušeného z pitky, ani nenapadlo se na provaz podívat zblízka. Vzal si ho a hned ho uložil. A tak Opičák opět díky svým kouzlům napálil démony nepravým provazem.

Když získal tento poklad, hbitě se otočil, vyskočil z brány a vrátil se do své pravé podoby. "Ďáblové!" zařval.

Raráškové-vrátní se do něho ihned pustili: "Co jsi zač, že se opovažuješ tady hulákat?"

"Rychle jděte ohlásit tomu vašemu mizernému démonovi, že Opičák Wu Sun-kchung na něho čeká."

Raráškové ohlásili vše přesně slovo od slova. Starý démon se velice vyděsil: "Opičáka Sun Wu-kchunga jsme již polapili, kde se tu zase vzal Opičák Wu Sun-kchung?"

"Bratříčku, jaképak strachy?" uklidňoval ho druhý démon. "Poklady máme všechny u sebe, skočím si pro tykev a chytím ho do ní a je to vyřízeno."

"Jen buď opatrný, bratříčku," nabádal ho starý démon.

Druhý démon vzal tykev a vyšel z brány. Opice před ním byla na chlup stejná jako Sun Wu-kchung, jen se mu zdála o něco menší. "Odkud jsi?"

"Já jsem Sun Wu-kchungův bratr," prohlásil Opičák. "Slyšel jsem, že jsi ho polapil, a proto jsem tě přišel vyzvat na souboj."

"Ano, polapil jsem ho, je přikován tady v jeskyni," řekl sebevědomě druhý démon. "Tak ty ses přišel se mnou bít. Nemám v úmyslu s tebou křížit zbraně, ale když na tebe zavolám, máš odvahu mi odpovědět?"

"Zavolej si mě třeba tisíckrát, já ti na to desettisíckrát odpovím," řekl Opičák jakoby nic.

Nato démon popadl tykev a vyskočil do vzduchu. Narafičil ji dnem k nebi a otvorem k zemi a zařval: "Wu Sun-kchungu!"

Opičák se však neodvažoval odpovědět. To víš, já ti odpovím a ty mě zavřeš dovnitř, pomyslil si.

"Proč neodpovídáš na mé volání?" vyzýval ho démon.

"Zaléhá mi v uších, neslyšel jsem tě," vymlouval se Opičák. "Křič víc nahlas!"

Démon opět zavolal: "Wu Sun-kchungu!"

Opičák v mracích pod ním si počítal na prstech: "Moje pravé jméno zní Sun Wu-kchung, žertem jsem si je přehodil na Wu Sun-kchung. Pod mým pravým jménem by mě zaručeně do tykve dostal, ale pod falešným, převráceným jménem to určitě nepůjde."

Nevydržel to a ozval se. Fííí! a už byl vtažen do tykve. Démon ji ještě ke všemu zavřel zátkou a přelepil. Tykvi, té to bylo jedno, je-li jméno pravé či falešné, jakmile zaslechla třeba jen šeptmou odpověď, vtáhla každého dovnitř.

V tykvi bylo tma jako v pytli. Opičák trhl hlavou vzhůru, ale stěny tykve neprorazil. Byly kolem něho tak těsně sevřeny, že se mohl sotva pohnout. V duchu strašně želel: "Když jsem se na hoře setkal s těmi dvěma rarášky, povídali mi přece, že se v tykvi i lahvičce každý za necelé dvě hodiny rozloží. Jestlipak se i já nakonec nerozpadnu?"

Tu se však uklidnil: "Ne, nic se nestane! Nerozpadnu se! Když jsem před pěti sty lety řádil na nebi a praotec Cesty pode mnou devětačtyřicet dní topil v peci, vytavil mi srdce jako ze zlata, plíce jako ze stříbra, hlavu jako z mědi a plece jako ze železa. Nad to mám ohnivý zrak, jak já bych se mohl za necelé dvě hodiny rozložit? Jen ať si mě pěkně odnese a uvidíme!"

Mladý démon zamířil i s tykví do jeskyně. "Bratříčku, už jsem ho dostal!"

"Koho že jsi dostal?" vyptával se starý démon.

"No přece Wu Sun-kchuna, je zavřen v mé tykvi," pravil sebevědomě mladší démon.

"Posaď se, moudrý bratříčku," vyzval ho starší démon, velice potěšený. "S tou tykví raději nehýbej. Teprve až to v ní bude žbluňkat, když s ní zatřepeš, tak ji můžeš odzátkovat."

Opičák to všechno slyšel. Vždyť já jsem hubený jak tyčka, hrozil se, jak to má v tykvi žbluňkat, až s ní zatřepou? Může to přeci žbluňkat, jen když se člověk rozplyne v tekutinu. Však já už vím! Vyčurám se tady, a až s tykví zatřese, tak to zažbluňká. Určitě pak zátku otevřou, já vystihnu pravý okamžik - a jaký jsem byl! Ne, to nejde! zase ho napadlo. Čuránky by sice zažbluňkaly, ale darmo bych si pokazil suknici. Nastřádám si v puse sliny a až zatřepe, tak to stejně zašplíchá. Tak ho doběhnu, a až tykev otevře, uniknu mu.

Opičák vykonal všechny přípravy, démon však do sebe naléval víno a tykví nezatřásl. Opičákovi hned bleskl hlavou nápad, jak ho k tomu přimět: "Ach, nebesa! Celá stehna se mi rozložila!"

Ale démon s tykví ani nepohnul.

"Ach, matičko!" opět zasténal Opičák. "Od pasu dolů už nemám nic!"

"Jakmile postoupí rozklad až k pasu, vzápětí se dostaví konec," děl starý démon. "Otevři zátku a podíváme se."

Jak to Opičák slyšel, vytrhl si chlup, zvolal: "Čáry máry!" a proměnil ho v horní polovinu svého těla a uložil ji na dně tykve. Sám sebe pak proměnil v střevlíka a usadil se do hrdla tykve. Než druhý démon vytáhl zátku a podíval se, Opičák již byl dávno pryč. Udělal přemet a proměnil se v Mořského dráčka, který šel pozvat královnu matku. Postavil se vedle démonů.

Starý démon si strčil tykev až k nosu a čuměl dovnitř. Horní polovina Opičákova těla se najednou pohnula. Démon nepoznal, že je falešná. "Bratříčku, rychle to zavři!" vykřikl. "Ještě není úplně rozložený!"

Nato druhý démon opět tykev zavřel.

Chacha! radoval se v duchu Opičák. Netuší, že starý Sun už stojí tady vedle nich!

Starý démon se chopil konvice s vínem, pomalu načepoval a oběma rukama podal pohár mladšímu démonovi: "Moudrý bratříčku, připijeme si spolu."

"Bratře, už jsme vypili mnoho číší, nač si máme ještě připíjet?"

"Zasloužíš si, abych na tvou počest vypil kolikerou číši - chytil jsi Tripitaku, Čuníka, Písečného mnicha, ale co víc - spoutal jsi Sun Wu-kchunga a Wu Sun-kchunga jsi zavřel do tykve."

Když mladý démon viděl, jak mu starší bratr vzdává čest, neodvážil se pochopitelně pohár odmítnout. V jedné ruce však držel tykev a přijmout pohár jen jednou rukou se mu zdálo příliš nezdvořilé. Dal tedy tykev podržet Mořskému dráčkovi a vzal od bratra pohár oběma rukama. Kdež by ho napadlo, že Mořský dráček je Opičák sám!

Opičák přijal tykev a pozorně ji držel na dlani.

Druhý démon vypil nabídnutý pohár vína a na oplátku zase on podal bratrovi pohár. "Ne, neoplácej mi přípitek, já si s tebou přiťuknu sám."

A tak se oba najednou začali předhánět ve skromnosti a zdvořilosti. Opičák držel dále pozorně tykev, nehnul ani brvou, jen pozorně sledoval, jak si démoni vyměňují poháry. V nestřeženém okamžiku však strčil tykev do rukávu. Vytrhl si chlup a proměnil ho ve falešnou tykev, která byla na vlas stejná jako tykev pravá a jakoby nic si ji položil na dlaň.

Démon podával a přijímal poháry a pak zase tykev popadl, nestaraje se, zda je pravá či ne. Nato se démoni rozvalili v křeslech a pili klidně dál.

Opičák se nepozorovaně vytratil ven. I když tenhle ďábel je všemi mastmi mazaný, tykévka je přece jenom Sunova, radoval se v duchu.


CHCETE-LI VĚDĚT, CO PODNIKL OPIČÁK DÁLE, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama