27. kapitola

13. června 2013 v 19:53 | Syd |  Kniha - česká verze

27. KAPITOLA vypráví tom, jak skončili oba démoni z jeskyně Lotosových květů



Opičák se tedy zmocnil démonova pokladu a vstrčil si ho do rukávu.

"Ať se démon třeba strhá, ale mě nedostane," smál se Opičák. "Bude se mu dařit tak, jako kdyby chtěl vylovit měsíc z vodní hladiny. Ale až já tě budu chtít lapit, bude to tak lehké jako roztavit led v ohni."

Schoval si tykev a pokradmu se vytratil ze dveří. Vrátil se do své pravé podoby a zařval mocným hlasem: "Démone, otevři dveře!"

"Kdopak se tu opovažuje zase povykovat?" ozvali se raráškové.

"Rychle jděte ohlásit těm vašim zpropadeným démonům, že Kchung Wu-sun je tady!"

"Vaše Veličenstvo," hlásili raráškové, celí udýchaní, "za vraty je nějaký Kchung Wu-sun."

"Bratříčku, je zle," vyděsil se starý démon, "píchli jsme do vosího hnízda. Zlatým provazem je připoután Sun Wu-kchung, v tykvi je zavřen Wu Sun-kchung a teď se tu najednou objeví ještě Kchung Wu-sun. To už tu budou všichni bratři!"

"Jen se upokoj, bratříčku," ozval se druhý démon. "Do naší tykve můžeme pozavírat na tisíc lidí. Právě jsem lapil Wu Sun-kchunga a nějakého Kchung Wu-suna se jen tak neleknu! Jdu se podívat ven a hned ho chytím."

"Jen buď opatrný, bratříčku," nabádal ho starý démon.

Druhý démon tedy popadl falešnou tykev a tak jako předešle, nadýmaje se pýchou a sebevědomím, vyšel ze dveří a hlasitě zavolal: "Co jsi zač, že se opovažuješ takto povykovat?"

"Ty mě nepoznáváš?" ozval se Opičák. "Jsem Sun Wu-kchungův druhý bratr, Kchung Wu-sun."

"Pojď sem," vyzval démon Opičáka. "Bít se s tebou nebudu. Troufáš si odpovědět, když tě zavolám?"

"Když mě zavoláš, odpovím," uculoval se Opičák. "Troufáš-li si však odpovědět ty, zavolám-li tě já?"

"Budu tě volat proto, že mám kouzelnou tykev, do které mohu chytat lidi," zahřměl démon, "co máš ty?"

"Mám také tykev," odpověděl Opičák.

"Máš-li opravdu tykev, ukaž mi ji."

Opičák tedy vytáhl tykev z rukávu. "Podívej, mizerný démone!" zamával jí a rychle ji zase vstrčil do rukávu. Bál se, aby mu ji démon nevyrval.

Démon, vida tykev, se velice vylekal: "Odkud má tu tykev? Jak to, že je stejná jako moje tykev? Též je z kořene wisterie, stejně veliká, stejně zaoblená. Jak je to možné, že je navlas stejná?" Pak se však zase uklidnil a zeptal se: "Kchung Wu-sune, odkud máš tu tykev?"

Opičák neměl tušení, odkud by tykev mohla být, a tak tedy opáčil také otázkou, odkud je démonova tykev. Démon netušil, že Opičák na něm vyzvídá. Myslel, že jeho otázka je míněná upřímně, a tak začal pěkně od začátku: "Když svět byl ještě v počátečním zmatku a nebe se oddělovalo od země, ctihodný praotec Cesty, převtělený v bohyni Nü-wa, ulil kameny a podepřel nebe, aby zachránil hroutící se svět. Tam, kde nepřekrývalo zemi, u paty hory Kchun-lun, uviděl posvátnou wisterii, na níž rostla zlatorudá tykev a tu mi praotec Cesty dal a mám ji až dodnes."

Jak to Opičák uslyšel, řekl stejným tónem jako démon: "Má tykev pochází též odtamtud."

"Jak se to možné?" podivil se démon.

"Když se začaly oddělovat čisté částice od nečistých," spustil sebevědomě Opičák, "nebi scházelo kus na severozápadě a zemi na jihovýchodě. Nebeský praotec Cesty se převtělil v bohyni Nü-wa a přidával, kde se nebi nedostávalo. Když došel až k hoře Kchun-lun, našel zázračnou wisterii a na ní rostly dvě tykve. Já jsem dostal samčí tykev a ty jsi dostal samičí tykev."

"Jakápak samčí nebo samičí tykev," ušklíbl se démon, "jen když dovede chytat lidi. To je pak pravý pokládek!"

"Máš pravdu!" přisvědčil Opičák. "Dávám ti přednost."

Démona to velice potěšilo. Vymrštil se, vyskočil do vzduchu a nachystal si tykev. "Kchung Wu-sune!" zavolal.

Jak to Opičák uslyšel, nelenil a ozval se osmkrát či devětkrát. Pochopitelně ho to do tykve nevtáhlo. Démon mrštil tykví o zem. Dupal nohama a bušil se pěstí do prsou. "Ó nebesa!" úpěl. "Pak že prý se nic na světě nemění! Ten náš pokládek dostal strach ze svého starého! Samice uviděla samce a již nechce nic chytat!"

"Seber si tu svoji tykev, teď je řada na mně!" pravil klidně Opičák. Rychle se vyšvihl kotrmelcem do vzduchu, nastavil si tykev dnem vzhůru a otvorem k zemi a namířil rovnou na démona. "Králi Stříbrorohu!" zavolal.

Démon se neodvažoval zůstat mlčky. Nezbývalo mu nic jiného než se ozvat a v tu ránu se octl uvnitř tykve. Nato Opičák klidně přelepil hrdlo zálepkou s nápisem : Na přímý rozkaz nebeského praotce Cesty.

Synáčku, dnes si to také užiješ, radoval se v duchu. Pak sletěl s tykví dolů a usilovně přemítal, jak zachránit ctihodného otce Tripitaku. Zamířil tedy opět do jeskyně Lotosových květů. Po hoře vedly jen samé nerovné cesty s výmoly. Nadto měl Opičák nohy do O, a jak se tak kolébal po cestě, v tykvi to v jednom kuse šplíchalo a šplouchalo. Odkud myslíte, že ten zvuk pocházel? Opičák sám měl zocelené tělo a v tykvi se jen tak nerozložil. Zato ale démon Stříbroroh, i když uměl létat v mracích - byla to jen naučená kouzla - sprosté slupky se ve skutečnosti nikdy nezbavil, a jak se dostal do tykve, hned se rozložil.

Opičáka napadlo, že by s ním už mohl být konec. "Tak co, synáčku, počural jsi se nebo tam pliváš?" vysmíval se démonovi. "To to starý Sun nastražil, co? Ani za týden, až z tebe bude jenom šťáva, ze zvědavosti neodtrhnu zálepku. Nač pospíchat! Co mi na tom záleží! Když si pomyslím, jak jsem se dostal snadno ven, ani za tisíc let bych se na tebe neměl podívat!"

A tak s tykví v ruce, vykládaje si sám pro sebe, než se nadál, octl se před vchodem do jeskyně. Opět tykví zatřepal. Pěkně to v ní harašilo.

Rarášci, hlídající u brány, Opičáka ihned spatřili: "Vaše Veličenstvo, neštěstí! Kchung Wu-sun chytil druhého krále do tykve a třepe s ním!"

Jak to starý démon uslyšel, byl strachy bez sebe. Všechna síla ho opustila, skácel se na zem a hlasitě začal kvílet. Čuník visící na trámu vida, že se všichni dali do pláče, začal povykovat: "Jen žádné breky, démoni! Slyšte, co vám poví Čuník. Opičák Sun Wu-kchung, Wu Sun-kchung, co přišel po něm, a Kchung Wu-sun, co přišel nakonec, to nebyl nikdo jiný než můj bratříček sám. Jenom si přehodil jméno. Ovládá dvaasedmdesát proměn, pronikl sem, ukradl vám váš poklad a chytil do něho vašeho bratříčka. S vaším bratříčkem už je konec, nářky jsou marné. Raději rychle vymyjte kotel, nachystejte čajové listí, houby, bambus, otruby a zeleninu, a pozvěte nás dolů, ať se s vámi pomodlíme za vašeho bratříčka, aby se brzy převtělil."

Jak to starý démon uslyšel, vzkypěl hněvem. "Říkalo se, že Čuník je upřímný, ale zatím je to falešník falešný! Ty si ze mne budeš ještě utahovat!?"

"Raráškové!" vykřikl. "Konec nářků! Odvažte Čuníka a do měkka ho uvařte! Nejprve se dosyta najíme a pak se půjdu pomstít Opičákovi."

"To máš z toho," vyčítal Čuníkovi Písečný mnich, "vždycky jsem ti říkal, že moc mluvíš. A ti, co moc mluví, přijdou vždycky jako první na řadu."

Čuník se z toho celý rozklepal strachy.

"Vaše Veličenstvo," ozval se rarášek stojící vedle, "Čuník se bude špatně vařit."

"Ó Buddho!" vyjekl Čuník, "ten bratříček mi jistě oplácí nějaký dobrý skutek z předchozího života! Opravdu se budu špatně vařit!"

"Stáhneme z něho kůži a půjde to!" navrhoval další rarášek.

To vyděsilo Čuníka ještě více. "Raději ne! Budu se dobře vařit! Mám sice tuhou kůži a kosti, ale když mě povaříte v polévce, tak změknu."

Jak se tak dohadovali, vlétl dovnitř jeden rarášek od brány: "Kchung Wu-sun opět nadává u brány!"

"Ten mizera si myslí, že my všichni nejsme k ničemu!" dopálil se starý démon. "Pacholíci!" houkl, "pověste Čuníka zase na trám a zjistěte mi, kolik máme ještě pokladů."

Rarášci - domovní správci ihned ohlásili: "Máme doma ještě tři poklady."

"A které?"

"Ještě máme meč se sedmi hvězdami, vějíř z banánovníkového listí a nefritovou lahvičku."

"Lahvička už nám není k ničemu," děl starý démon. "Zachází se s ní stejně jako s tykví. Ozve-li se někdo na zavolání, lahvička ho vtáhne dovnitř. Sun Wu-kchung již vyzvěděl toto tajemství a ještě ke všemu vtáhl do tykve našeho bratříčka. Nechte ji doma, není k ničemu. Rychle mi přineste meč a vějíř."

Nato rarášci-správcové okamžitě podali žádané dva poklady starému démonovi. Démon Zlatoroh si vstrčil vějíř z banánovníkového listí za límec, meč popadl do ruky, odpočítal na tři sta rarášků, a ti se ozbrojili kyji, řinčeli řetězy a mávali dýkami. Starý démon si nasadil přílbu a krunýř a přes něj si přehodil hedvábnou suknici ohnivě rudé barvy. Raráškové se seřadili v šik a vytáhli na opičího krále.

Opičák věděl, že druhý démon v tykvi se již rozložil. Přitáhl těsně zátku tykve a uvázal si ji pevně k pasu. Do ruky uchopil svůj zlatem kovaný kyj a chystal se k boji na život a na smrt.

Zatím raraši rozvinuli rudou vlajku a vyřítili se z brány. Starý démon vydal spěšný rozkaz, aby zaujali bojové postavení. "Ty opice drzá, nezdvořilá!" nadával na účet Opičáka. "Zničil jsi mého bratra, ochromil jsi mé údy! Jak tě nenávidím!"

"Ty mizerný démone! Jen si koleduješ o smrt!" v oplátku nato Opičák. "Života jednoho ďábla želíš. Avšak čtyři takové bytosti, jako je můj učitel, bratři a náš bílý kůň, ty klidně pověsíš na trám v jeskyni! Jak já se mám na tohle dívat! Co je to za způsoby! Rychle mi je vydej zpět a přidej nám ještě nějaké peníze a pěkně nás vyprav na cestu! Pak ti daruji ten tvůj psí život!"

Ale kdež by si démon dal říct! Napřáhl meč a ťal Opičákovi rovnou po hlavě. Opičák mu nastavil ruku s kyjem. Zaútočili na sebe asi dvacetkrát, ale ani jeden nevyšel z této potyčky jako vítěz. Nato démon zamával mečem a zvolal: "Raráškové, vzhůru!"

Všech tři sta rarášků se nahrnulo kolem Opičáka a sevřeli ho v těsném kruhu. Opičák se ani trochu nelekl, oháněl se kyjem, bum doleva, prásk doprava, kryl se zezadu, odolával útokům zepředu. Rarášci však byli šikovní, doráželi čím dále tím více, opřádali Opičáka jako vlákno babího léta, věšeli se mu na záda, podtrhávali mu nohy.

Opičák byl již poněkud vyveden z míry. Vytrhl si hrst chlupů z levého podpaždí, rozkousal je, vyplivl a zvolal: "Čáry máry!" Každý chloupek se proměnil v opičáka. Velcí opičáci se oháněli kyjem, malí kolem sebe tloukli pěstmi, ti nejmenší, kteří ani neunesli zbraně, se zakusovali raráškům do stehen. Ti se rozprchli, jako když do vrabců střelí, a pokřikovali: "Vaše Veličenstvo! Běda! Je zle! Všude kolem, po celé hoře, jsou jen samí opičáci!"

A tak tímto kouzlem Opičák rarášky odrazil a démon sám se octl v obklíčení. Pobíhal zmateně sem a tam, ale nebylo úniku. Byl již strachy bez sebe. Přendal si meč do levé ruky a pravou rukou si sáhl za krk a vytáhl vějíř z banánovníkového listí. Zamával jím, až to zasvištělo, a ze země se zdvihl ohnivý sloup. Vějíř měl totiž tu kouzelnou vlastnost, že dokázal kdekoli vznítit oheň. Starý démon byl opravdu nelítostný. Zamával vějířem sedmkrát osmkrát, plameny divoce vyšlehly, až se země škvařila a nebe sálalo.

Opičák se při pohledu na tento zlověstný oheň třásl úzkostí. "Je zle! Mně samotnému se nic nestane, ale s chlupy se asi budu muset rozloučit. Cožpak rozpoutat takový požár je tak lehké jako nadzvednout pírko?"

Škubl sebou a všechny chlupy si opět vrátil na tělo. Jenom z jednoho chlupu vytvořil falešnou podobu svého těla, aby se vyhnul ohni a zkáze. Pak zamumlal ochrannou průpovídku proti ohni, vyskočil, udělal kotrmelec a v mracích se zachránil před šlehajícími plameny. Střelhbitě zamířil do jeskyně Lotosových květů, aby zachránil ctihodného otce. Bleskurychle se octl u brány a stlačil mrak.

Před bránou narazil na skupinku asi sta rarášků. Všichni měli natlučené hlavy a zpřerážené nohy. Tak je všechny zřídil Opičák, rozděliv se v zástup malých opičáků. Někteří rarášci úpěli a naříkali, jiní snášeli bolest mlčky. Jak je Opičák uviděl, probudila se v něm zlomyslnost a škodolibost, zatočil železným kyjem a pobil vše, co mu stálo v cestě.

Když pomlátil všechny rarášky, vtrhl do jeskyně. Chystal se osvobodit ctihodného otce, když tu spatřil, že i tam šlehají plameny. Úlekem mu sklesly ruce. "Je konec! Je konec! Ten oheň šlehá od zadní brány, to ctihodného otce nezachráním!"

S třesoucíma rukama se rozhlížel pozorně kolem. Jéje! Vždyť to nejsou plameny, ale zlatá záře! Uklidnil se a nahlédl dovnitř. Záře vycházela z lahvičky z průsvitného nefritu. "Hodný pokládek!" řekl si radostně. "Ta lahvička přece tolik zářila, když ji rarášci měli s sebou na hoře. Byla moje, ale démon mi ji zase uzmul. Teď je tady schovaná, a přece září."

Hrábl po lahvičce a zálibně si ji prohlížel. Rozmyslel si to, nešel zachránit ctihodného otce, ale vyklouzl rychle z jeskyně.

Sotva byl ze dveří, spatřil démona, jak se žene od jihu s vějířem a napřaženým mečem v ruce. Nestačil mu už uhnout, démon mu uštědřil ránu mečem rovnou do hlavy. Opičák udělal přemet, vyskočil a zmizel beze stopy. Démon, jak přirazil k bráně, si ihned všiml, že kolem dokola je plno mrtvol. Byli to jen samí jeho poddaní raráškové. Pohlédl k nebi a dlouze vzdychl. "Ach běda! Jaký to žal!"

Démon Zlatoroh se ani trochu nestyděl, a prolévaje slzy, co noha nohu mine, kráčel do jeskyně. Všechno bylo na svém místě, ale bylo zde pusto a prázdno, nikde ani živáčka, až z toho padla na démona tesknota a tíseň. Usadil se sám uprostřed jeskyně. Pak se pohodlně natáhl na kamenný stolek, meč opřel o jeho hranu a vějíř si zastrčil pod rameno. Za chvilku spal, jako když ho do vody hodí. Darmo se neříká, když člověka potká štěstí, je na duchu svěží, jakmile však srdce sevře tíseň, snaží se to zaspat.

Opičák zakormidloval mrak k hoře a zůstal stát těsně před ní. Rozhodl se, že půjde přece jen zachránit ctihodného otce. Připevnil si lahvičku k pasu a šel do jeskyně na výzvědy.

Brána byla zpola otevřena. Potichounku, nikým nepozorován, vkradl se plíživým krokem dovnitř. Démon, zkroucený na kamenném stolku, zhluboka chrápal. Vějíř mu vyklouzl zpod ramene a zpola mu zakrýval lebku. Meč se sedmi hvězdami stál dosud opřen o stolek. Opičák se tichounce přikradl k démonovi a prudce mu vytrhl vějíř. Rychle se otočil a vyběhl z jeskyně, jen se za ním zaprášilo.

Rukojeť vějíře byla zamotána do démonových vlasů a škubnutí ho ihned probudilo. Zdvihne hlavu a vidí, že vějíř ukradl Opičák Sun. Ve spěchu popadl meč a vyřítil se za ním. Opičák byl již dávno ze dveří. Zatkl si vějíř za pás, a mávaje oběma rukama svým železným kyjem, postavil se démonovi do cesty.

Bojovali asi třicet čtyřicet kol. Nebe zatím již potemnělo. Démon již nebyl s to vydržet Opičákovy útoky, a tak vyklidil pole. Uprchl směrem na jihozápad a nalezl útočiště v jeskyni Skrytého draka.

Opičák stlačil mrak k zemi, vnikl do jeskyně Lotosových květů a odvázal Tripitaku, Čuníka a Písečného mnicha. Všichni tři, vyváznuvše z nebezpečí, poděkovali Opičákovi.

"Kam se poděli démonové?" ptali se.

"Druhý démon je zavřen v tykvi, v tomto okamžení se již jistě rozpadl. Starý démon právě odtáhl s nepořízenou a utekl se do jeskyně Skrytého draka. Co se týče rarášků z jeskyně, polovinu jich pozabíjeli opičáci, vykouzlení z mých chlupů. Někteří s poraněním unikli a i ty jsem všechny povraždil. Pak jsem pronikl dovnitř a vysvobodil jsem vás."

Tripitaka se nemohl dost vynaděkovat. "Učedníku můj, jak ti děkuji za vše, cos pro mne vytrpěl."

"Vytrpěl jsem opravdu dost," usmíval se Opičák. "I vy jste si zkusili své, když jste museli viset přivázáni. Já jsem si div paty neušoupal, naběhal jsem se více než nějaký poslíček, sem a tam, a pořád to nebralo konce. Ale ukradl jsem démonovi všechny poklady a zahnal jsem ho."

"Bratříčku," žadonil Čuník, "ukaž nám tu tykévku. Druhý démon už bude jistě rozložený."

Opičák nejprve odvázal nefritovou lahvičku, vyňal vějíř a zlatý provaz. Nakonec vzal do ruky tykev: "Nedívej se dovnitř! Když chytili do tykve mne, naplival jsem do tykve, až to zažbluňkalo, a tak jsem je obelstil, že vyndali zátku, a já jsem unikl ven. Nechci ještě zátku vyndávat, aby nás také nenapálil a neupláchl nám."

Učitel i žáci z toho měli převelikou radost. Vyhledali v jeskyni rýži, nudle, zeleninu, vymyli kotel a přichystali si bezmasé jídlo. Pěkně se dosyta najedli a uložili se v jeskyni ke spánku. Celá noc proběhla klidně a brzy nastalo ráno.

Podívejme se za starým démonem, který se utekl schovat do jeskyně Skrytého draka. Svolal všechny divoženky a vypověděl jim, jak Opičák zavraždil královnu matku, naložil bratra do tykve, zabil celou armádu rarachů a záludně ukradl poklady.

Všechny divoženky se daly do pláče. Když se dosyta vyplakaly a natruchlily, démon pravil: "Již dosti smutku! Mám ještě tento meč se sedmi hvězdami. Chci z vás, divoženek, utvořit vojsko, shromáždit vás za horou Skrytého draka, jít vyhledat všechno příbuzenstvo a za každou cenu se Opičákovi pomstít."

Ještě ani nedomluvil, když tu raráškové od brány hlásili: "Vaše Veličenstvo, váš strýc z matčiny strany sem táhne s vojskem."

Nato se démon rychle převlékl do smutečního oděvu z bílého hedvábí, uctivě se shrbil a vyšel příchozím v ústery.

Přicházel mladší bratr démonovy matky, sedmý král Liška. Když mu podaly hlídky z hor hlášení, že jeho sestra byla zabita Opičákem, přijal na sebe její podobu, vypůjčil si poklady od svého synovce a celý den hlídkoval na Stoličné hoře. Pak však sebral na dvě stě rarachů ze své jeskyně a rozhodl se vytáhnout do boje na pomoc. Nejprve však přišel vyzvědět, co se stalo se sestrou.

Sotva vešel do dveří, spatřil staršího démona oděného ve smutku. Oba dva se pustili do pláče. Když se dosyta vyplakali, starý démon se uklonil a vypověděl, co se vlastně stalo. Sedmý král Liška se velice rozlítil, nařídil Zlatorohovi, ať svlékne smutek, ozbrojí se mečem a odpočítá divoženky. Obě vojska se spojila, nasedla na mrak a poháněna větrem zamířila na severozápad.

Opičák přikázal Písečnému mnichovi, ať nachystá snídani, že vyrazí, jakmile pojí. Najednou však zaslechli hvízdání větru. Opičák vyšel z brány a co nevidí! Od jihozápadu se blíží celé vojsko démonů. Zarazil se a rychle zašel dovnitř. "Bratříčku," zavolal v chvatu na Čuníka, "démon si přizval na pomoc celou armádu."

Tripitaka uslyšev to, úplně zbledl strachy. "Učedníci moji, co si počneme?"

"Jen klid! Jen klid!" usmíval se Opičák. "Přineste mi ty jeho poklady!"

Přivázal si tykev a nefritovou lahvičku k pasu, zlatý provaz si zasunul do rukávu, vějíř z banánovníkového listí si vetkl za límec a oběma rukama máchal železným kyjem. Ještě nařídil Písečnému mnichovi, ať dá pozor na ctihodného otce a sedí s ním pěkně v jeskyni. Čuník se ozbrojil hráběmi a vyšli spolu z jeskyně na nepřítele.

Démoni se rozvinuli v šiky. Sedmý král Liška stál v jejich čele. Měl průsvitný obličej a dlouhý vous, obočí jako ocelové dráty a uši jako nože. Na hlavě měl přílbu vykovanou ze zlata, oděn byl v kroužkovém brnění a ruce měl sudlici. "Ty mizerná opice!" nadával nahlas. "Jak se opovažuješ takhle podvádět! Ukradl jsi poklady, zahubil mé příbuzné a ještě si troufáš usadit se v našem sídle! Rychle nastavte jeden po druhém šíje a přijměte zaslouženou smrt, ať pomstím sestřinu rodinu!"

"Vy bando lupičů! Jen si koledujete o smrt!" začal jim spílat Opičák. "Vy mě ještě neznáte. Neutíkejte! Čichněte si k mému kyji!"

Démon se sklonil, uhnul stranou a švihl sudlicí Opičákovi po obličeji. Pustili se do sebe, ale nevybojovali ani tři čtyři kola, když démona opustily síly a uprchl z bojiště.

Opičák hbitě přiskočil a démon se na něho znovu vrhl. Zase se chytili a sedmý král Liška přešel do útoku. Čuník to zpozoroval a ihned ho zadržel svými devítizubými hráběmi. Jeden zadržoval druhého, znovu na sebe útočili, ale nikdo nevyšel z bitky jako vítěz. Nakonec démon zařval a vojsko rarachů se sesypalo na Čuníka a Opičáka.

Tripitaka seděl po celou tu dobu v jeskyni Lotosových květů. Vtom zaslechl křik, že se až země otřásala. "Písečný mnichu," zvolal, "jdi se podívat ven, jak se vede bratříčkům."

Písečný mnich opravdu zvedl hůl na démony, vykřikl a vyřítil se ven. Raraši se dali na útěk. I sedmý král Liška vida, že nastal nepříznivý zvrat, vzal raději nohy na ramena. Čuník ho dohonil, seknul mu hráběmi po zádech, až mu vytryskla krev na devíti místech a duše opustila tělo. Rychle z něho stáhli šat. Byl to duch lišky.

Když starý démon viděl, že jeho strýc již dokonal, nechal být Opičáka, napřáhl meč a vrhl se na Čuníka. Ten se mu postavil s hráběmi. Jak se tak tahali, Písečný mnich přiskočil a začal bušit do démona holí. Démon to nevydržel, rozpoutal vítr, přivolal mračna a uprchl směrem na jih. Čuník a Písečný mnich v patách za ním.

Když to Opičák viděl, rychle se vyšvihl do mraků, odvázal si nefritovou lahvičku, namířil na démona a zvolal: "Králi Zlatorohu!"

Démon se domníval, že na něho volá některý z jeho zahnaných rarášků, otočil se a odpověděl. Bzzz! a už byl v lahvičce. Opičák ji okamžitě přelepil zálepkou s nápisem: Na přímý rozkaz praotce Cesty. Jenom meč se sedmi hvězdami upadl do prachu na zem. I ten se tedy stal Opičákovým majetkem.

"Bratříčku," vyšel mu vstříc Čuník, "získal jsi démonův meč, ale kam se poděl démon sám?"

"Už je po něm," zasmál se vesele Opičák. "Už je zavřen v mé lahvičce."

Písečný mnich i Čuník se velice zaradovali. Kraj byl tedy zbaven všech zlých duchů. Naši přátelé se vrátili do jeskyně a oznámili tuto radostnou zvěst Tripitakovi. "Hora je vyčištěna, démoni pobiti, nasedněte, ctihodný otče, na koně a vyrazíme."

Tripitaka se neznal radostí. Všichni v klidu posnídali, posbírali zavazadla, osedlali koně a pustili se na západ.

Jak tak jdou, po cestě proti nim se najednou vynořil slepý muzikant, přistoupil k nim, chytil Tripitakova koně za uzdu a pravil: "Mnichu, kam se ubíráš? Vrať mi můj poklad!"

"Je s námi konec!" ulekl se Čuník. "Starý démon si přišel pro poklady!"

Opičák si příchozího lépe prohlédl - byl to praotec Cesty. Spěšně přistoupil a vysekl hlubokou poklonu. "Kam račte, vašnosti?"

Praotec Cesty rychle usedl na nefritový trůn, vznesl se do výše a zastavil se až v červáncích. "Opičáku, vrať mi mé poklady!" pravil.

Opičák se vznesl za ním do vzduchu. "Jaké poklady?"

"V tykvi chovám elixír života, do nefritové lahvičky nabírám vodu, s mečem velím démonům, vějířem rozdmýchávám oheň, provaz je můj pásek, kterým si podkasávám suknici."

"Oni dva démoni - jeden z nich byl topič u mé zlaté pece, druhý topič u stříbrné pece - mi ukradli mé poklady, uprchli na svět a já jsem je nemohl nikde nalézt. Vy jste je teď lapili a získali jste nesmrtelné zásluhy."

"Vašnosti, vy nejste zrovna moc zdvořilý," troufal si Opičák, "když se z vašich vlastních lidí stanou zlí duchové, vy sám byste měl být obviněn z nedostatku kázně a přísnosti. Kdybyste byl, vašnosti, nepřišel sám, zaručeně bych vám nic nevrátil. Tu máte, vezměte si je."

Praotec Cesty přijal všech pět pokladů a vystoupil na nebesa. Tripitaka se svými učedníky se vydal chvatně dále na západ.


CHCETE-LI VĚDĚT, JAKÁ NOVÁ DOBRODRUŽSTVÍ JE POTKALA, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama