28. kapitola

7. července 2013 v 21:28 | Syd |  Kniha - česká verze

28. KAPITOLA vypráví o tom, jak Opičák zachránil mnichy



Naši poutníci šli dále a dále na západ, až nastalo jaro. Cestou se rozhlíželi kolem dokola a kochali se krajinou. Tu pojednou koník zvolnil krok. Vzápětí uslyšeli hluk, tisíc lidských hlasů. Tripitaku přepadl strach, uchopil koně za otěže, zarazil ho a rychle otočil: "Sun Wu-kchungu, odkud přichází ten podivný lomoz?"

"Jako když puká země a boří se hory," prohodil Čuník.

"Burácí to jako hrom," pravil Písečný mnich.

"Zdá se mi, že to jsou lidské hlasy a ržání koní," dodal Tripitaka.

"Nechte toho stejně to ani jeden neuhnete," smál se jim Opičák. "Půjdu to sám vypátrat."

A tak náš milý Opičák sebou trhl, nasedl na mrak a vylétl do vzduchu. Vypoulil oči a rozhlížel se kolem. V dáli spatřil hradby jakéhosi města. Podívá se líp a tu vidí blikotat jen samá příznivá světla, odnikud nevycházely zlověstné páry. Pěkné místečko! pochvaloval si v duchu Opičák. Odkud však pochází ten hluk drásající uši? U bran města nejsou vidět žádné praporce ani korouhve či zbraně, ani dělové salvy to nejsou, odkud tedy pochází ta spleť lidských hlasů a ržání koní?

Jak se tak radil sám se sebou, všiml si srázné písčiny za branami města. Hemžila se zde spousta buddhistických mnichů a tlačili před sebou káry. Aby si ulehčili práci, pokřikovali si do taktu "Ó mocný bódhisattvo síly!"

Právě jejich pokřik vyděsil Tripitaku.

Opičák pomaloučku slétl na mraku dolů. Tu uvidí, že káry jsou naloženy samými taškami, dřevěnými trámy a nevypálenými cihlami. Na konci pláně bylo nejvyšší stoupání a uzounká cestička v úvozu se proplétala mezi dvěma příkrými stěnami. Stoupala téměř kolmo vzhůru. Jak však vytlačit vozík vzhůru? Přestože bylo velmi teplé počasí, mniši měli na sobě těžké kutny, místy již rozervané. Byl na ně žalostný pohled.

To asi staví chrám, napadlo Opičáka, mají tu zrovna žně, a tak asi nemohli najít žádné nádeníky. Tak se mniši musí činit sami. Avšak s tímto vysvětlením nebyl sám spokojen. V tom okamžení se otevřely městské brány a vyšli z nich kolébavým krokem dva taoističtí kněží. Jak je mniši uviděli, roztřásli se strachy na celém těle a zdvojnásobili svou sílu, strkajíce pracně vozík.

Aha! pochopil Opičák. Ti mniši se asi bojí těch taoistických kněží. Proč by se jinak tolik činili a strkali ze všech sil? Kdysi jsem slýchal, že kdesi na západě je místo, kde taoismus se těší plnému rozkvětu a buddhisté jsou pronásledování. To bude určitě tady. Když se vrátím a oznámím to ctihodnému otci, nepochopí to a bude mi vyčítat, že si vymýšlím lži a že ani takový ostrovtipný člověk jako já nedovede vypátrat věrohodné zprávy. Raději sletím dolů a všechno vyzvím, abych mohl ctihodnému otci vše správně vypovědět.

Koho myslíte, že se šel zeptat? Stlačil mrak, přistál u paty městských hradeb, škubl tělem, proměnil se v potulného taoistického kouzelníka, přes levé rameno měl pověšen košík s kouzelnými pomůckami, tloukl na bubínek v podobě rybí hlavy a prozpěvoval si taoistické písně.

Přiblížil se k městským branám a vykročil vstříc taoistickým kněžím. Hluboce se jim poklonil: "Poníženě vás zdravím, ctihodní otcové."

Kněží opětovali jeho pozdrav. "Odkud přicházíte, vzácný poutníče?"

"Váš učedník se toulá po všech nebeských končinách, s mračny prolétá všechna zákoutí země," pravil Opičák. "Nyní jsem zavítal sem, abych prosil o milosrdenství u dobrých lidí. Povězte mi, ctihodní otcové, v které části města přejí Cestě? V které uličce uctívají mudrce? Já, chudobný mnich, bych chtěl poprosit o almužnu."

"Vzácný poutníče," usmáli se kněží, "proč mluvíte tak skromně a pokorně?"

"Což to není skromnost a pokora prosit o almužnu?"

"Ti, kdož se oddali víře, musí prosit o almužnu. Jak jinak by získali svůj denní chléb, nemajíce peněz?"

"Přicházíte zdaleka a tak nevíte, jak se u nás ve městě věci mají. Tady u nás nejen úředníci u dvora, ale i vojenští hodnostáři vyznávají Cestu, bohatí občané a starší přejí mudrcům, staří, mladí, muži i ženy, se nám klaní a zahrnují nás vším možným - to by však byla jen maličkost. Nejhlavnější je, že i Jeho Veličenstvo panovník této země je velkým příznivcem Cesty a mudrců."

"Já, chudý mnich, jsem ještě příliš mlád a přišel jsem z velké dálky, a tak nevím, jak to tu u vás chodí. Prosím vás pěkně, ctihodní otcové, povězte mi, jak se jmenuje toto město zde a čím to je, že panovník je takovým dobrotitelem taoistů a mudrců, ať vím, jak se mým bratřím v této zemi vede."

"Toto město je stolicí země Pomalých kol," pravili kněží. "Panovník je s námi spřízněn."

Uslyšev to, Opičák se dal do smíchu. "To se taoistický kněz stal králem?"

"Ne, nikoliv. Před dvaceti lety postihlo lid této země strašné sucho, z nebe nespadla ani jediná kapka deště, země přestala rodit. Panovník i poddaní, vznešení i prostí brali očistné lázně, v každé rodině pálili kadidlo a prosili nebe, aby seslalo déšť. Když životy všech již visely na vlásku, z nebe najednou sestoupili tři posvátní mužové a spasili vše živé v této zemi."

"Kdo to byli ti tři posvátní mužové?" otázal se Opičák.

"To byli vznešení učitelé z naší rodiny," děli kněží.

"Jak znějí jejich ctěná jména?" zeptal se Opičák.

"Nejstarší se jmenuje Velký světec Tygří síla," odpověděl kněz, "druhý Jelení síla a třetí Beraní síla."

"Jakými magickými silami vládnou ti vaši ctihodní učitelé?" vyptával se Opičák.

"Naši učitelé," pravil kněz, "pouhým otočením dlaně dovedou přivolat vítr a déšť, dovedou proměnit vodu v olej, ukážou na kámen a změní se ve zlato. Je to pro ně zrovna tak lehké jako otočit se kolem vlastní osy. Panovník i poddaní je uctívají a oni sami s panovníkem uzavřeli bratrství."

"Vašemu panovníkovi vskutku štěstí přeje. Když ti vaši ctihodní učitelé ovládají taková znamenitá kouzla, každý jen získá, když se s nimi pobratří. Ach, kéž by i mně hvězdy přály a mohl jsem alespoň na chviličku spatřit jasnou tvář nejstaršího ctihodného učitele!"

"To není nic těžkého," usmál se taoistický kněz. "My dva jsme jeho nejbližší a nejoblíbenější učedníci. Naši otcové jsou velkými vyznavači Cesty a příznivci mudrců, a jakmile jen uslyší slovo ´Cesta´, dveře jsou vám otevřeny. Uvést vás k nejstaršímu učiteli je pro nás tak lehké jako odfouknout popílek."

Opičák se uklonil až po pás. "Byl bych vám velice povděčen, kdybyste mě k němu vskutku uvedli."

"Musíte chviličku počkat," pravil jeden z kněží. "Posaďte se tady, my si tu zatím vyřídíme úřední záležitosti a pak vás uvedeme."

"Lidé, kteří přistoupili k víře," pravil Opičák, "nemají žádných světských závazků či povinností, jaképak tedy úřední záležitosti?"

Taoističtí kněží ukázali rukou na buddhistické mnichy na písčině. "Ti tam pro nás pracují. Máme strach, aby nelenošili, tak na ně jdeme dohlédnout. Půjdeme hned, jak je odpočítáme."

"V tom musí být nějaký omyl," podivil se Opičák. "Jsou to sice buddhisté, ale jsou to mniši jako my, z jakého důvodu mají pro nás pracovat a my je máme odpočítávat?"

"Tomu vy nerozumíte," pravil taoistický kněz, "onoho roku, kdy nastalo veliké sucho, buddhističtí mniši prosili o déšť Buddhu a taoisté hvězdu Polárku. Obojí chtěli vyprosit království dostatek obilí. Kdo by si však pomyslil, že ti buddhističtí mniši nejsou k ničemu. Nadarmo se modlili, nadarmo předříkávali svá písma, nic nepořídili. Pak se zjevili naši ctihodní učitelé, povolali vítr a déšť a zprostili lid bídy a neštěstí. Dvůr byl velice pohoršen a panovník prohlásil, že buddhističtí mnichové jsou neschopní. Dal pobořit jejich chrámy, zničit sochy Buddhů, sebral jim glejty, aby se nemohli vrátit domů. Nakonec je císař daroval nám, aby nám byli k ruce a pracovali pro nás. Starost o oheň a pořádek v našich sídlech připadá také jim. I vrátné nám dělají. Tam vzadu staví obytný dům. Ti mniši tam vozí tašky a trámy a pokrývají střechy. Máme je v podezření, že lenoší a ulívají se, že pořádně nenakládají káry, a proto my dva na ně jdeme dohlédnout."

Jak to Opičák uslyšel, zatahal kněze za rukáv a propukl v slzy: "Vždy jsem říkal, že mi osud nepřeje, a vskutku je tomu tak. Není mi dopřáno spatřit šlechetnou tvář vašeho ctihodného učitele!"

"Proč ne?" podivovali se kněží.

"Já, ubohý mnich, se toulám světem jen proto, abych si dobýval svůj denní chléb, ale také proto, abych našel svého příbuzného."

"Jakého příbuzného?"

"Mám strýce, již v mládí si dal ostříhat vlasy a vstoupil do buddhistického kláštera. Když onoho roku nastal hladomor, odešel někam daleko prosit o almužny. Již tolik let se nevrátil domů! A já, abych uctil památku svého otce, jsem se vydal do světa ho hledat. Dost možná, že jste ho tady zadrželi, on nemůže odtud a neví, že já ho hledám. Nemohu s vámi vstoupit do města dříve, dokud se nepřesvědčím, že tu někde není."

"To je velice snadné," děl taoistický kněz. "My tu počkáme a vy se můžete obtěžovat na písčinu a provést odpočítání za nás. Na seznamu jsou uvedena jména pěti set mnichů. Můžete se podívat, není-li mezi nimi váš ctihodný strýc. Bude-li tam, z ohledu na to, že vy sám jste taoista, ho propustíme. Pak se s námi můžete odebrat do města."

Opičákovy díky neměly konce. Hluboce se poklonil a rozloučil se s kněžími. Ťukaje na bubínek, zamířil k písčině. Prošel úžlabinami a zamířil na cestu v úvozu. Mniši, jak ho spatřili, poklekli a bili čelem o zem.

"Šetřte nás, otče. Ani jeden z nás se nevyhýbal práci. Je nás pět set, ani o jednoho méně a všichni poctivě tlačíme káry."

"Aha!" usmál se Opičák v duchu. "Ti mniši jsou zvyklí na hrubé zacházení od taoistických kněží, když i přede mnou se takto třesou. Jistě jsou k smrti vylekáni, když se k nim přiblíží jejich praví páni."

"Povstaňte a nic se mne nebojte," pokynul jim Opičák. "Nejsem žádný dozorce, přicházím sem hledat svého strýce."

Sotva domluvil, chvatně se otočil, a bubnuje na bubínek, rozloučil se s mnichy a sešel k městské bráně za kněžími.

"Našel jste svého příbuzného, vzácný pane?" uvítali ho kněží.

"Všech pět set mnichů jsou moji příbuzní."

"Jak je to možné, že máte tak četné příbuzenstvo?" usmívali se kněží.

"Sto jich je mých příbuzných po otci, sto po matce, sto jich je mých sousedů po levici a sto po pravici, sto jsou mí přísežní bratři. Jste-li ochotní všech pět set propustit, půjdu s vámi do města. Ne-li, pak s vámi nejdu."

"Vy jste asi šílený, když můžete mluvit tak nesmyslně," zaútočili taoisté na Opičáka. "Ti mniši, to je náš dar od císaře, i kdybychom propustili jednoho dva, musili bychom nejprve podat zprávu o nemoci a pak o úmrtí, aby nám počet souhlasil. Prý propustit všechny, kdo to jakživ slyšel!"

"Tak tedy nepustíte?"

"Nepustíme!"

Opičák se zeptal ještě dvakrát. Pak ho popadla zlost, vytáhl si zpoza ucha železný kyj, zakmital jím ve větru, napřáhl a praštil kněze po hlavě, až klesli mrtví k zemi. Jak mniši na písčině z dálky uviděli, že oba kněží jsou mrtví, odhodili káry a přiběhli k Opičákovi. "Se zlou se potážete! Zabil jste císařovy oblíbence!"

"Jen žádné strachy!" pravil klidně Opičák. "Jsem Sun Wu-kchung, učedník svatého mnicha Tripitaky ze země velkých Tchangů. Přišel jsem sem, abych zachránil vaše životy."

Pak se Opičák vrátil s mnichy na písčinu a čarodějným pohybem seslal káry dolů úvozem, nadzvedl je a shodil na zem, až se rozbily na tisíc kousků. Všechny cihly, tašky a břevna pak sházel ze svahu. "Rozejděte se!" zavolal na mnichy. "Ani jeden z vás se ke mně nesmí znát. Zítra půjdu za tím povedeným císařem a ty taoisty vyhubím!"

A tak se všech pět set mnichů rozešlo, ti, co přišli ze západu, odešli na západ, z východu na východ, někteří spěchali, jiní se loudali a zastavovali, ale ani jediný nezůstal na místě činu.

Zatím Tripitaka, čekající u cesty, když se nemohl dočkat zpráv od Opičáka, nařídil Čuníkovi, aby vzal koně za uzdu, že vyrazí dále na západ. Na cestě potkali několik prchajících mnichů. Když se přiblížili k městským hradbám, spatřili Opičáka s několika mnichy, kteří se ještě nerozprchli. Tripitaka zarazil koně. "Opičáku, nařídil jsem ti, abys vyšetřil, odkud pochází ten podivný hluk a ihned přišel zpátky. Kde se touláš?"

Opičí král dopodrobna vypověděl, co vše se stalo.

"Co si počneme?" ulekl se Tripitaka.

"Jen se upokojte, ctihodný otče," uklidňoval ho Opičák. "Půjdeme hned zítra ráno do města a při ranním slyšení u dvora vše uvedu do pořádku."

Tripitaka sestoupil s koně a popošel k městským hradbám. Slunce se již sklánělo k západu. Přešli přes padací most a prošli městskými bránami. Lidé na ulicích, vidouce mnichy s koněm a ranci, prchali na všechny strany.

Druhého dne časně zrána se Tripitaka oděl ve svůj vyšívaný háv. Opičák sám si vzal na starost průjezdní listiny, Čuník nesl na dlani jídelní misku, Písečný mnich se chopil cínové hole. Přišli až k pavilónu Pěti fénixů, uklonili se dozorcům na hradbách a ohlásili svá jména. Prý si chtějí dát potvrdit své průchodní listy, a proto prosí o přijetí u dvora.

Dvorský ceremoniář vstoupil do obřadní síně, poklonil se před zlatými stupni trůnu až na zem a ohlásil, že venku čekají čtyři mniši z říše velkých Tchangů na východě, kteří jdou na západ pro posvátná písma.

Jak to panovník uslyšel, vzplál mocným hněvem. "To si ti mniši musí chodit pro smrt zrovna sem? Co dělají stráže, že je nejaly?"

Zezadu předstoupil nejvyšší mýtný a prosil o slyšení. "Říše velkých Tchangů na východě, to je ta země, jež slove Čína. Je odtud na deset tisíc mil daleko, při cestě řádí spousty ďáblů a démonů. Ten mnich musí mít nějakou nadpřirozenou moc, když se odvážil vydat se na západ. Poníženě prosím Jeho Veličenstvo, aby pamatovalo, jakou dlouhou cestu ti mniši z Číny již vážili, ověřilo jejich glejty a pustilo je dál. Je mnohem moudřejší s nimi vyjít v dobrém."

Panovník souhlasil a přikázal předvést Tripitaku před zlatý trůn. Naši poutníci se tedy seřadili před schodištěm a podali své listiny panovníkovi. Císař si je rozložil a začal je prohlížet. Vtom opět přišel dveřník a hlásil: "Tři ctihodní otcové, učitelé země, prosí o slyšení."

Císař v zděšení složil listiny a rychle usedl na dračí trůn. Nejblíže stojící dvořané rychle položili na zem tři vyšívané polštáře a vyšli vstříc třem taoistům, hluboce se uklánějíce. Tripitaka otočil hlavu směrem k příchozím. Tři taoističtí světci, doprovázení maličkým sluhou s dvěma pletenci neposedných vlasů, se hnali pajdavým krokem rovnou k trůnu. Celý dvůr před nimi hrbil hřbet a klopil zraky k zemi. Taoisté přikročili až k trůnu a králi se ani nepoklonili.

"Čemu vděčím za vaši vzácnou návštěvu?" oslovil je panovník.

"Přišli jsme proto, že vás chceme zpravit o jedné věci," pravili taoisté. "Odkud přicházejí tito mniši?"

"Jsou ze země velkých Tchangů a jdou pro posvátná písma na západ," řekl panovník. "Přišli si potvrdit své průchodní listiny."

Tři taoisté tleskali do dlaní a divoce se rozchechtali. "Měli jsme strach, že nám upláchnou, a oni jsou zatím tady!"

"Co to praví vzácní učitelé země?" ulekl se císař. "Právě ohlásili svá jména. Chtěl jsem je dát původně předvést vzácný učitelům, ale pak jsem se rozhodl přijmout rozumný návrh nejvyššího mýtného, abychom brali ohled na to, že přišli z takové dálky, a zbytečně sami nevyhledávali sporů s Čínou. Právě jsem nahlížel do jejich průvodních listin. Neměl jsem tušení, že vzácní učitelé budou mít něco proti tomu. Snad vás neurazili, Vaše Velebnosti, snad se nějak neprovinili?"

"Což nevíte, Vaše Veličenstvo," křičeli taoisté, "že včera zabili u východní brány dva naše učedníky, propustili všech pět set námezdních mnichů a rozbili vozy? Zrovna když jsme je chtěli zajmout, tak nám uprchli. A oni jsou dnes ještě tady! Však viník nikdy neunikne trestající ruce spravedlnosti."

Uslyšev to, panovník se velice rozčilil a chtěl je všechny čtyři dát na místě popravit.

Opičák nato sepjal ruce a pravil mocným hlasem: "Vaše Veličenstvo, utište hromy a blesky svého hněvu a vyslechněte nás, ubohé mnichy!"

"Urazili jste naše učitele," hřímal panovník, "troufáte si tvrdit, že naši učitelé mluví nepravdu?"

"Kdo jim dosvědčí, že jsem to byl právě já, kdo zabil ty dva jejich učedníky?" pravil troufale Opičák. "Tvrdí, že já jsem rozbil káry, propustil námezdné mnichy. Jaké mají pro to důkazy? Chtějí mi jen úmyslně škodit."

Císař již předtím z toho nebyl příliš moudrý. Po Opičákových slovech z toho byl dokonale zmaten. Váhal a rozmýšlel se, když tu najednou přišli ohlásit dveřníci, že za bránou čeká několik vesnických stařešinů, kteří prosí o přijetí.

"Co si přejí?" otázal se panovník. "Vpusťte je dovnitř."

Bylo jich třicet nebo čtyřicet. Přistoupili před trůn a pobili čelem o zem. "Vaše Veličenstvo," pravili, "za celé letošní jaro nespadla jediná kapka deště, máme strach, že v létě nastanou strašná sucha. Přišli jsme tedy proto, abychom požádali Jejich Velebnosti, učitele země, aby nám vyprosili úrodný deštíček a zachránili obecný lid před zkázou."

"Odstupte, stařešinové, déšť napadne co nevidět."

Stařešinové se poděkovali za milost a vzdálili se.

"Mniši z říše Tchangů, jestlipak víte, proč uctívám taoisty a pronásleduji buddhisty?" obrátil se císař k našil poutníkům. "Před lety, když jsme prosili nebe o déšť, ani jeden buddhistický mnich z celé říše nevymodlil ani kapičku. K naší spáse nám nebe seslalo naše vzácné učitele a ti nás zachránili před zhoubou. Přišli jste zdaleka a urazili naše učitele, zasluhujete si okamžitého trestu. Chci vám ho však prominout, utkáte-li se s našimi učiteli, kdo dříve přivolá déšť. Podaří-li se vám vyprosit úrodný déšť a zachránit tak lid mé země, prominu vám vaše přestupky, vrátím vám vaše glejty a můžete pokračovat v cestě na západ. Prohrajete-li, pak vás dám postrkem předvést na popraviště, kde vám budou pro výstrahu všem useknuty hlavy."

"Však my víme, jak se déšť přivolává," smál se vesele Opičák.


CHCETE-LI VĚDĚT, ZDALI NAŠI POUTNÍCI OPRAVDU PŘIVOLALI DÉŠŤ, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama