30. kapitola

11. září 2013 v 20:54 | Syd |  Kniha - česká verze

30. KAPITOLA vypráví o tom, jak Opičák svými kouzly

zahubil tři démony



Když císař viděl, jaké je skutečné Opičákovo umění, že dokáže dokonce přivolávat draky, opatřil glejty našich poutníků pečetěmi a chystal se je předat Tripitakovi.

Vtom se opět objevili tři taoisté a poklekli před trůnem. Císař okamžitě sestoupil z dračího trůnu, pozvedl je a ptal se po příčině jejich nebývalé zdvořilosti.

"Vaše Veličenstvo," pravil čaroděj Tygří síla, "již po dvacet let ze všech sil chráníme váš stát a prospíváme lidu. A nyní najednou si přijde tento mnich, předvede svá pochybná kouzla, připraví nás o zásluhy a uškodí naší pověsti. Jeho Veličenstvo by nemělo kvůli jednomu dešti promíjet ztrátu hrdla. To je pro nás velká urážka. Doufáme, že Jeho Veličenstvo zadrží jejich listiny a povolí mně a mým bratrům se s nimi ještě jednou utkat. Ještě se uvidí, kdo s koho."

Císař byl celý nesvůj. Byl však povahy značně nepevné, kolísavé, a tak tedy vzal listiny zpět. "V čem se s nimi chcete utkat?" zeptal se.

"Chci s nimi soutěžit v meditaci," pravil čaroděj Tygří síla.

"To není zrovna vhodná volba," pravil císař, "vždyť buddhističtí mniši se cvičí v meditaci od samého vstupu do kláštera. Tihle musí v meditaci zvlášť vynikat, jinak by je neposlali pro posvátná písma. Proč s nimi chcete soutěžit zrovna v tomto?"

"Máme své zvláštní způsoby meditace, jiné než kdekoliv jinde," pravil čaroděj. "Říká se jim Mračný žebřík."

"Co to je, ten váš Mračný žebřík?" vyptával se panovník.

"Budeme potřebovat sto stolků, na každý oltář se jich dá padesát, jeden na druhý. Soutěžící se musí dostat nahoru, aniž by se jich dotkl nebo lezl po žebříku. Musí se vynést vzhůru na obláčku, usednout nahoře a setrvat několik hodin v klidu bez hnutí."

Král viděl, že to je dosti obtížné, a tak se zeptal našich poutníků, který z nich to dovede.

Opičák si jen povzdechl.

"Bratříčku, proč mlčíš?" pošťuchoval ho Čuník.

"Nechci před tebou, bratříčku, nic tajit," pravil smutně Opičák. "Kdybych měl rozkopat nebe nebo provrtat zemi, rozčeřit oceán nebo převrátit toky řek, nosit na zádech hory či dohonit měsíc, vyměnit Polárku či přemístit hvězdy, bylo by to pro mne jen hračkou. I kdyby mi měli rozseknout hlavu a vydloubnout mozek, rozřezat břicho nebo vyříznout srdce, i kdybych měl podstoupit jakoukoliv proměnu, nic bych se nebál. Ale mám-li v klidu sedět a meditovat, jsem předem odsouzen k porážce. Mám v sobě jen samé neposedné maso. I kdyby mě přivázali řetězem k železnému sloupu, budu popolézat nahoru a dolů a nic mě nepřiměje k tomu, abych seděl tiše."

"Já dovedu setrvávat v meditaci," ozval se najednou Tripitaka.

"Sláva! Sláva!" zatleskal vesele Opičák. "Jak dlouho to vydržíte?"

"Když jsem byl mlád, měl jsem výtečné učitele," pravil Tripitaka, "když se uklidním na duchu, mohu setrvávat na hranicích života a smrti po dva až tři roky."

"Dva tři roky! To bychom se pro posvátná písma nikdy nedostali," pravil Opičák. "Stačí nanejvýš dvě tři hodiny, pak slezete."

"Ale já se nedostanu nahoru," strachoval se Tripitaka.

"Když slíbíte, že to podstoupíte, tak vás tam nějak dopravím," řekl Opičák.

Tripitaka tedy zkřížil ruce na prsou a pravil k panovníkovi: "Já, nicotný mnich, se vyznám v meditaci."

Panovník tedy vydal rozkaz postavit oltáře se stolky. Neuplynulo ani půl hodiny a oltáře stály.

Čaroděj Tygří síla vyšel z paláce, postavil se doprostřed schodiště, vyšvihl se na mračný koberec a vylétl na jednu z věží. Opičák si vytrhl chlup a vykouzlil z něho falešného Opičáka a postavil ho spolu s Čuníkem a Písečným mnichem pod druhou věží. Sám se pak učinil neviditelným, vyčaroval pětibarevný mrak a vynesl Tripitaku na druhou věž. Nato rozehnal mrak, proměnil se ve střečka a přilétl k Čuníkově uchu. "Bratříčku, dívej se pozorně na učitele a nebav se s mým falešným tělem!"

"Provedu, provedu," kýval horlivě Čuník.

Jeden z taoistů, čaroděj Jelení síla, sedící na vyšívaném polštáři, pozorně sledoval oba soupeře na věžích. Oběma se meditace dařila stejně. Čaroděj se tedy rozhodl, že svému bratru napomůže. Vytrhl si chumáček vlasů zezadu z hlavy, schumlal jej do kuličky a vystřelil vzhůru na Tripitakovu hlavu. Chlupy se proměnily v smradlavou ploštici, která se zakousla Tripitakovi do hlavy. Tripitaka pocítil svědění, které přešlo v bolest. Ten, kdo setrvával v meditaci, nesměl ani pohnout rukou. Jakmile to učinil, prohrál. Chvilkami se bolest stávala nesnesitelnou. Tripitaka nepatrně zaklonil hlavu a třel si jí o límec šatu.

"Je zle!" zašeptal Čuník. "O ctihodného otce se pokouší záchvat jeho staré nemoci."

"Ale ne, to se mu dělá jen trochu mdlo," vymlouval mu to Písečný mnich.

Opičák je zaslechl. "Náš učitel je slovutný muž, když řekne, že umí meditovat, tak to opravdu umí. Kdyby řekl, že ne, tak to neumí. Takoví lidé jako on nikdy nelžou. Buďte zticha a já to půjdu vyšetřit."

Bzzzz! Opičák vylétl nahoru nad Tripitakovu hlavu a vidí, že je tam zakousnut brouk velký jako fazole. Rychle ho smetl dolů a pošimral Tripitaku na bolavém místě. Tripitaka zbavený bolesti, seděl dále rovně jako svíce.

Mniši jsou přece holohlaví, pomyslil si Opičák, vši se jich nedrží, kde se tu najednou vzala ta ploštice? To mu určitě přičaroval jeden z těch taoistů, aby mu uškodil! Chocho! No, počkej! My se jen tak nepoddáme, teď zase vyzkouším něco já!

Vylétl a usadil se na čarodějově hlavě, proměnil se v stonožku dlouhou sedm palců a zalezl čarodějovi do nosní dírky. Ten se zakymácel a spadl po hlavě dolů. Naštěstí ho zachytili dvořané stojící kolem věže, jinak by se byl určitě zabil.

Císař byl z toho převelice zděšen. Okamžitě nařídil svému hlavnímu ministrovi, aby ho zavedl do Květinového paláce a dal ho tam do pořádku.

Opičák opět vykouzlil pětibarevný obláček a snesl Tripitaku dolů na schodiště. Tripitaka byl pak prohlášen za vítěze.

Císař již chtěl pustit naše poutníky na další cestu. Vtom se však objevil čaroděj Jelení síla a pravil: "Vaše Veličenstvo, můj bratr má zanedbaný nástud, a jak se dostal do výše, ovál ho vítr a stará nemoc opět propukla. Proto vítězství připadlo buddhistickému mnichovi. Zadržte je, chci s nimi soutěžit v hádání, co je za stěnou."

"Jak se provádí hádání, co je za stěnou?" otázal se panovník.

"Postavím stěnu a uhodnu, co je za ní," pravil čaroděj. "Chci vědět, jestli to ti buddhističtí mniši také dovedou. Budou-li hádat lépe než já, můžete je pustit. Neuhodnou-li, nechť jsou po zásluze potrestáni a pohana mého bratra bude tak smyta. Jedině tak nebudou naše dvacetileté zásluhy o stát vláčené v blátě."

Panovník se opět nechal zmást těmito úlisnými řečmi. Vydal tedy rozkaz přinést skříň z červeného laku. Eunuši ji pak zanesli do ženských komnat a vyzvali královnu, aby do skříně vložila jeden ze svých šperků. Opět skříň vynesli a postavili ji před trůn ke schodišti z bílého nefritu.

"Obě strany musí nyní uhodnout, co je ve skříni," pravil císař.

"Učedníku můj," šeptal Tripitaka, "jak mám uhodnout, co je v té skříni?"

"Nic se nebojte," pravil Opičák, opět se proměnivší ve střečka a usadivší se Tripitakovi na hlavě. "Půjdu to zjistit."

Potichoučku doletěl ke skříni a slezl pod ni. Ihned objevil štěrbinu mezi prkny a protáhl se dovnitř. Byl tam slavnostní šat, položený na míse z červeného laku. Na kabátku byly vyšity hory a řeky, na suknici pak symboly nebe a země. Vzal šat do ruky, zatřásl jím, pak si kousl do špičky jazyka a vyplivl krvavou slinu. Vše se proměnilo ve zvon, rozbitý na kusy. Ještě se vyčural, opět prolezl štěrbinou a usadil se na Tripitakově ušním boltci. "Ctihodný otče, hádejte, že je tam rozbitý, oprýskaný zvon."

"Máme hádat na šperky," odmlouval Tripitaka, "rozbitý zvon přece není žádný šperk."

"O to se nestarejte," napomenul ho Opičák. "Jen hádejte tak, jak jsem vám řekl."

Tripitaka předstoupil a chystal se hádat. Čaroděj Jelení síla ho však odstrčil. "Nejprve budu hádat já. Ve skříni je kabátek s výšivkami hor a řek a suknice se symboly nebe a země."

"Ne, nikoliv," ozval se Tripitaka, "ve skříni je rozbitý, oprýskaný zvon."

"To je drzost!" pohoršil se panovník. "Chceš se mi, mnichu, vysmívat, že v mé říši není pokladů ni šperků, jen rozbité zvony? Chopte se ho!"

Dvě řady stráží se již chystaly vztáhnout na Tripitaku ruce. Tripitaka v hrůze sepjal dlaně a zaúpěl: "Vaše Veličenstvo, mějte slitování s ubohým mnichem a podívejte se do skříně. Je-li tam opravdu nějaká drahocenná věc, potrestejte mě po zásluze. Když se ukáže, že to opravdu není žádný poklad, zbytečně byste mi ukřivdil."

Panovník tedy nařídil otevřít skříň. První ministr skříň otevřel a vynesl na míse z červeného laku oprýskaný zvon.

"Kdo sem tohle dal?" rozčílil se císař.

Zpoza dračího trůnu se vynořila císařovna. "Pane můj, vlastní rukou jsem do skříně uložila kabátek s výšivkami hor a řek a suknici se symboly nebe a země. Nemám tušení, jak se ze slavnostního hávu mohlo stát tohle."

"Jděte mi z očí, paní," pravil vztekle císař. "Tomu nevěřím. Máte všechno v paláci jen ze samého hedvábí, kde by se tam vzal takový rozbitý krám?"

"Vyneste skříň, já tam schovám něco sám a zkusíme to ještě jednou."

Panovník tedy zašel do zadního paláce a utrhl z posvátného broskvovníku v ovocném sadu broskev velkou jako šálek. Vložil ji do skříně, přikázal skříň přednést a začít hádání.

"Učedníku můj, už mám zase hádat," povzdechl si Tripitaka.

"Jen klid, půjdu to zase vyšetřit," povzbudil ho Opičák. Bzzz! A už zase prolétl štěrbinou do skříně. Vidí broskev a dostal na ni chuť. Přijal na sebe tedy pravou podobu, usadil se pěkně a broskev okousal a labužnicky si ji vychutnal. Pecku pak položil na lakovou mísu. Zase se proměnil ve střečka, vylétl a usadil se Tripitakovi na uchu. "Ctihodný otče, hádejte, že to je pecka z broskve."

"Učedníku, netahej mě za nos," rozčílil se Tripitaka. "Kdybych byl prve neměl jazyk na pravém místě, byl jsem o hlavu kratší. Teď je třeba hádat nějakou drahocennost. A pecka, to přece žádná drahocennost není."

"Jen se nic nebojte a hádejte tak, abyste vyhrál," řekl rozhodně Opičák.

Tripitaka se chystal promluvit, ale čaroděj Beraní síla ho předběhl. "Poníženě hádám, že to je broskev z posvátného stromu."

"Není to broskev, ale pecka z broskve," opravil ho Tripitaka.

"Sám jsem tam dal broskev z posvátného stromu," zahřímal císař, "jak by to mohla být jen pecka? Třetí učitel země hádal správně."

"Vaše Veličenstvo, otevřte skříň a podívejte se," řekl zkroušeně Tripitaka.

Ceremoniář přednesl skříň, otevřel ji a na misce z laku byla opravdu holá pecka, bez kousíčka slupky či dužiny. Císař z toho měl nepříjemné svírání u srdce. "Vzácní učitelé," pravil, "raději se s nimi už nepřete a nechte je jít po svých. Vlastní rukou jsem ukryl do skříně posvátnou broskev a najednou je tam jen pecka. Kdo tu broskev snědl? Snad je jim sám ďábel nápomocen."

"Chudáčkové, nemají tušení, kolik broskví už spořádal!" zasmál se Čuník vítězoslavně Písečnému mnichovi do ucha.

V té chvíli se objevil čaroděj Tygří síla z Květinového paláce, vymytý a načesaný. "Vaše Veličenstvo," pravil, "ti mniši dovedou proměňovat neživé předměty. Ať přinesou skříň, rozdám si to s nimi znovu a porazím je i s jejich uměním."

"Na co ještě chcete hádat, vzácný učiteli?"

"Ty jeho čáry působí jen na předměty, nikoliv na živé bytosti," pravil Tygří síla. "Dáme do skříně našeho hošíka-pomocníčka a toho určitě nijak nezmění."

Hošík si tedy vlezl do skříně, zavřeli víko a přinesli ho do síně.

"Hádejte, mniši, jaký je to tentokrát poklad!"

"Už zase hádat!" zděsil se Tripitaka.

"Půjdu to zjistit," řekl klidně Opičák. Zabzučel, nahlédl skulinou do skříně, škubl sebou a přijal na sebe podobu starého taoistického kněze. Zavolal na hošíka.

"Kde jste se tu vzal, ctihodný otče?" podivil se hošík.

"Přišel jsem na zapřenou," pravil Opičák.

"Jaké máte pro mne rozkazy?" otázal se hošík.

"Ten mnich tě viděl, jak jsi lezl do skříně," pravil mazaně Opičák. "Bude hádat na malého taoistu a my opět prohrajeme. Mám dobrý nápad, jak tomu zabránit, a proto jsem přišel. Oholím ti hlavu a budeme hádat na buddhistického mnicha."

"Udělám, co budete chtít, jen když vyhrajeme," pravil poslušně hošík. "Nemůžeme si dovolit znovu prohrát, poškodilo by to naši pověst a u dvora by si nás nevážili."

"Pravdu díš," pochválil ho Opičák. "Teď pojď pěkně sem, synáčku. Vyhrajeme-li, bohatě tě odměním."

Proměnil svůj zlatem kovaný kyj v břitvu, ovinul ruce chlapci kolem krku a zašeptal mu do ucha: "Ne, abys vykřikl, srdíčko, bude-li tě to bolet. Musím ti oholit hlavičku."

V mžiku mu uřezal všechny vlasy, zchumlal je do chumáče a zahodil do kouta skříně. Schoval břitvu a popleskal hošíka po holé hlavě: "Tak, synáčku, hlavičku máš jako buddhistický mnich, ale šaty by tě prozradily. Svlékni se a já ti je proměním."

Taoistický hošík měl na sobě roucho cibulově bílé barvy s výšivkami mraků a brokátovým lemováním. Opravdu si roucho svlékl, Opičák na ně dýchl očarovaným dechem a proměnil je v kutnu barvy prsti a oblékl hošíka do ní. Ještě si vytrhl dva chlupy a proměnil je v dřevěnou rybu, jakou mívají buddhističtí mniši, a vstrčil mu ji do ruky.

"Pěkně poslouchej, učedníčku. Až uslyšíš říci taoistický hošík, ne abys lezl ven! Teprve až uslyšíš buddhistický mnich, odstrč víko a vynoř se ven. Přitom musíš tlouci na rybu a modlit se buddhistické modlitby. Jedině takhle vyhrajeme."

"Umím se modlit jen z knihy o Polárce, z knihy o Zániku, ale buddhistické modlitby nedovedu."

"To nedovedeš ani vzývat Buddhu?" zeptal se Opičák.

"Kdo by nedovedl říci Amitábha?" usmál se hošík.

"Dobrá, to stačí, vzývej tedy Buddhu," souhlasil Opičák, "ať tě zase nemusím přiučovat. Pěkně si vše zapamatuj, já už musím jít."

Opět se proměnil ve střečka, protáhl se škvírou a zabzučel Tripitakovi u ucha. "Ctihodný otče, hádejte, že to je buddhistický mnich."

Zatímco se dorozumívali, předstoupil čaroděj Tygří síla a pravil: "Vaše Veličenstvo, tentokrát to je taoistický hošík."

Volal na něho, ale hošík nevylézal.

Tripitaka sepjal ruce a pravil: "Je to buddhistický mnich."

"Ve skříni je buddhistický mnich!" zařval Čuník na celé kolo.

Hošík najednou nadzvedl víko skříně, a tluka na dřevěnou rybu a vzývaje Buddhu, vynořil se celý ven. Všichni dvořané začali tleskat nadšením a provolávali nahlas slávu. Tři taoisté sevřeli upjatě rty a nevydali ze sebe ani hlesu.

"Těm mnichům určitě pomáhají temné síly!" povzdechl si panovník. "Jak je to jen možné - do skříně vleze taoista a najednou je z něho buddhista! Určitě s ním musel vlézt do skříně nějaký jejich spolčenec a oholit mu hlavu. Ale i šaty má jaksepatří a ještě ke všemu vzývá Buddhu! Nechte je raději jít po svých!"

"Vaše Veličenstvo!" opět se ozval čaroděj Tygří síla. "Staré přísloví praví: Praporečník potřebuje prapor a tesař dobrý trám. V mládí jsem se naučil na jižní Zvonkové hoře kouzla s mečem a rád bych s ním ještě zápolil."

"Jaká kouzla s mečem?" zeptal se císař.

"My tři dovedeme zázraky," pravil čaroděj. "Umíme si useknout hlavu a zase si ji přidělat. Umíme si rozpárat břicho, vyrvat si srdce a zase nám naroste a rány se zacelí. Též se dovedeme koupat v kotli s vroucím olejem."

"Vždyť to jsou vše přece cesty k jisté záhubě!" zhrozil se císař.

"Dovedeme toto všechno naprosto spolehlivě," pravil Tygří síla. "Opravdu nepřeháníme. Jsme rozhodnutí nepřestat, dokud je nepřemůžeme."

"Mniši z východní země," obrátil se tedy panovník na naše poutníky, "náš učitel země vás nechce propustit, chce s vámi ještě závodit v sekání hlav, párání břicha a koupelích ve vařícím oleji."

Uslyšev to, Opičák na sebe přijal svou pravou podobu a divoce se rozchechtal: "To je ohromné! Sami lezou do pasti!"

"Jak to, že nám sami lezou do pasti?" tvářil se nechápavě Čuník. "Vždyť všechny tyto tři věci znamenají jistou smrt."

"To ještě uvidíš, co všechno já dovedu!"

"Bratříčku, mám důvěru ve všechny tvé proměny, ale že bych i tohle dovedl?" pochyboval Čuník.

"Budeš se moc divit, ale já dovedu mluvit, i když mi useknou hlavu. I když mi uříznou paže, mohu se ještě rvát. Umím chodit, i když mi useknou nohy. A i kdyby mi vykuchali břicho, dám se zase zázračně dohromady. Je to pro mne taková maličkost jako pro jiné zahalovat a péci taštičky. A koupat se ve vařícím oleji je pro mne ještě větší slast! Pěkně se zbavím vší špíny!"

Čuník a Písečný mnich se pobaveně zasmáli.

Zatím Opičák předstoupil a slavnostně pravil: "Vaše Veličenstvo, já, nicotný mnich, jsem ochoten soutěžit v sekání hlav."

"Kde ses tomu naučil?" zajímal se panovník.

"Před lety jsem se cvičil v klášteře," pravil Opičák, "a setkal jsem se tam s jedním mnichem, který se vyznal v kouzlech, a ten mě naučil umění sekání hlav. Nikdy jsem takový závod ještě nepodstoupil, a tak nevím, jaké to je. Ale tentokrát bych to rád vyzkoušel."

"Ten mnich je ještě příliš mladý a nerozumí světu," povzdechl si panovník. "Cožpak je možné si dát na zkoušku useknout hlavu? Hlava je hlavním ze šesti sídel prvku jang, když se utne, následuje okamžitá smrt."

"To právě chceme, Vaše Veličenstvo," pravil čaroděj Tygří síla, "jinak nebudeme pomstěni."

Slabošský císař opět dal na čarodějova slova a vydal rozkaz, ať postaví popraviště. Před bránou paláce se postavilo na tři tisíce vojáků tělesné stráže.

"Nejprve je řada na buddhistickém mnichovi," přikázal císař.

"Dobrá, jdu první," souhlasil radostně Opičák. Zkřížil ruce na prsou a zvolal: "Učiteli země, odpusťte mi mou troufalost, že vás předbíhám." Rozeběhl se k popravišti.

"Učedníku můj, buď opatrný, s tím nejsou žádné žerty," zadržel ho Tripitaka.

"Já mám pro strach uděláno!" řekl pohrdavě Opičák. "Dejte tu ruku pryč a nechte mě jít."

Vstoupil na popraviště. Kat se ho chopil, svázal ho do kozelce a položil si ho na vyvýšeninu. Ozval se povel a šmik! Opičákova hlava se skutálela na zem. Kat ji odkopl, až se odvalila jako suchá tykev, na třicet čtyřicet kroků daleko. Z Opičákova trupu neukápla ani kapka krve.

"Hlavo, sem!" ozval se hlas z Opičákova břicha.

Čaroděj Tygří síla vida, co všechno Opičák dovede, zaklínal a dovolával se všech místních božstev. "Zadržte tu hlavu a dopřejte mi vyhrát nad tím mnichem! Zpravím o tom panovníka a dám vám místo vaší svatyňky postavit obrovský chrám a místo soch z hlíny dostanete sochy z pravého zlata."

Místní bohové patřili totiž mezi božstva počasí, která čaroděj ovládal. Opravdu tedy přikovali Opičákovu hlavu k zemi.

"Hlavo, sem!" opět křikl Opičák. Ale hlava se ani nehnula, jako by zapustila kořeny. Opičák začal být nesvůj. Zaťal pěsti, škubl sebou a silou přetrhl provaz, který ho poutal. Zvolal:"Rosti!" a z krku mu v mžiku vyrostla nová hlava.

Kat se z toho celý roztřásl a vojáci tělesné stráže se roztřásli na celém těle. Ceremoniář, dohlížející na popravu, vběhl celý udýchaný do paláce: "Vaše Veličenstvo, tomu mnichovi usekli hlavu a narostla mu zase nová."

"Bratříčku, on je mnohem mazanější, než by si kdo myslil," zašeptal obdivně Čuník Písečnému mnichovi.

"Umí sedmdesát dva proměn," odpověděl mu šeptem Písečný mnich, "tak má asi i dvaasedmdesát hlav."

Opičák předstoupil a ohlásil se Tripitakovi.

"Učedníku drahý, to tě muselo jistě bolet," pravil Tripitaka rozradostněn.

"Nebolelo, byla to pro mně hračka," pravil pyšně Opičák.

"Bratříčku, použil jsi nějakého léku na řezné rány?" vyptával se Čuník.

"Sáhni si mi na krk a uvidíš, že žádné rány nemám."

Hlupák Čuník opravdu natáhl pracku a sáhl si mu na krk. "To je učiněný zázrak! To je učiněný zázrak!" smál se jako pomatenec a poulil oči. "Úplně mu to srostlo, nemá tam ani jizvičku!"

Naši poutníci se vskutku neznali radostí.

"Promíjím vám trest!" ozval se císařův hlas. "Zde jsou vaše listiny. Co nejdříve odtud odejděte!"

"Ano, to je sice hezké, ale váš učitel země si musí též nechat useknout halvu, ať ví, jaké to je," ozval se Opičák.

"Vzácný učiteli," pravil císař, "ten mnich vám to také nechce odpustit. Hleďte ze soutěže vyjít vítězně, ať mě příliš nevikláte."

Tygří síla tedy volky nevolky odešel na popraviště. Katové ho též svázali a položili na zem. Rozmáchli se dýkou, usekli mu hlavu, až se odkutálela na třicet kroků daleko. Čaroději též nevytekla z trupu ani kapka krve. Též zakřičel: "Hlavo, sem!"

Zatím však Opičák si vytrhl chlup, dýchl na něj a proměnil jej v rezavého psa, který vskočil na popraviště, popadl čarodějovu hlavu do tlamy, zaběhl s ní k hradebnímu příkopu a zahodil ji do vody.

Čaroděj třikrát hlavu přivolával, ale ta se mu nevrátila. Taková kouzla jako Opičák samozřejmě nedovedl, a tak mu nová hlava nenarostla. Z krku mu vyrazila rudá krev, zapotácel se a skácel se k zemi. Všichni okolostojící ho sledovali a vida! mrtvola se najednou proměnila v bezhlavého pruhovaného tygra.

Ceremoniář ihned ohlásil císaři, co se stalo. Ten z této zprávy smrtelně zbledl a vytřeštěným zrakem pohlédl na zbylé dva taoisty.

Čaroděj Jelení síla se pozvedl a pravil: "Můj bratr již tedy není mezi živými. Jak to, že jeho mrtvola je mrtvolou žlutého tygra? To jistě spískal ten ničemný mnich! Nějakým záhadným způsobem učinil z mého bratra zvíře! Ale to mu nedaruji! Chci, aby se mnou podstoupil zkoušku párání břicha."

Císař, jakoby duchem dosud nepřítomný, se najednou vzpamatoval: "Malý mnichu, musíš se ještě utkat s druhým učitelem," pravil přívětivě.

"To se mi zrovna hodí," pravil Opičák. "Obvykle nejím vařené jídlo, ale tuhle nás pozval nějaký dobrodinec, a tak jsem se přejedl vařených knedlíčků. Od té doby mě bolí v břiše, kdoví, jestli se mi tam nevylíhli červi. Právě jsem stejně chtěl požádat Vaše Veličenstvo o zapůjčení nože, abych si mohl rozpárat břicho, vyndat vnitřnosti, pěkně si je proprat, abych neměl na cestě potíže."

"Ať tedy jde první," přikázal panovník.

Tak Opičáka opět vlekli na popraviště. Ten se jim však vysmekl. "Táhnout mě nemusíte, půjdu sám. Ale chci jedno: nesmíte mi spoutat ruce, abych si mohl proprat vnitřnosti."

"Nikdo ať mu nepoutá ruce!" nařídil panovník.

Opičák tedy došel kolébavým krokem na popraviště. Postavil se ke sloupu, rozvázal si pás a odhalil břicho. Kat mu navlékl smyčku na krk, provazem mu spoutal nohy, zamával kudlou a bodl do břicha, až mu prorazil díru. Opičák si oběma rukama roztáhl kůži, vyndal si střeva, dlouho si je prohlížel a rovnal. Pak si je zase položil dovnitř a správně je stočil. Přehnul si břišní kůži, dýchl na břicho očarovaným dechem a zvolal: "Zcel se!" a rány se mu zacelily.

Císař byl velice překvapen a ihned podal našim poutníkům jejich glejty. "Nemeškejte, svatí mniši, a jděte svou cestou na západ! Zde jsou vaše listiny!"

"S glejty není takový spěch," smál se Opičák. "Nejprve nechť druhý učitel si ráčí dát rozpárat břicho."

Nato pravil císař čaroději Jelení síla: "To se mne netýká. Vy sám jste ho na souboj vyzval, tak musíte jít."

"Buďte bez starosti, Veličenstvo," pravil Jelení síla, "určitě s ním neprohraji."

Čaroděj, právě tak jako Opičák, kolébavým krokem odešel na popraviště. Kat ho spoutal provazem a šmik! šmik! nožem mu rozpáral břicho. Čaroděj si též vyndal střeva a rovnal si je rukama.

Zatím si však Opičák vytrhl chlup, dýchl na něj a proměnil ho v hladového supa. Ten rozepjal křídla, zaťal drápy do čarodějových vnitřností a vyrval mu je. Pak odlétl kdovíkam si na nich pochutnávat. Za chviličku se čaroděj u sloupu zhroutil a jeho bludná duše opustila zmrzačené tělo.

Kati přiskočili ke sloupu a co našli! Bílého jelena! Ceremoniář, opět celý vyděšený, běžel ohlásit do paláce, co se stalo. "Druhého učitele země potkalo velké neštěstí! Zrovna když mu rozpárali břicho, přiletěl hladový sup a vykloval mu všechny vnitřnosti. Nato druhý učitel dokonal a zbyl po něm jen bílý jelen."

"Jak je to možné?" zhrozil se panovník.

Čaroděj Beraní síla mu hned vskočil do řeči: "Je mi velice divné, že bratr se po smrti změnil ve zvířecí podobu. To mu určitě ublížil ten mnich svými čáry a kouzly. Chci se za své bratry pomstít."

"Jak nad ním chcete zvítězit?"

"Chci se s ním utkat v koupelích ve vařícím oleji," pravil Beraní síla.

Panovník tedy nařídil přinést obrovský kotel, plný oleje, ať do něho soupeři vlezou.

"Děkuji vám, Veličenstvo, za vaši péči," pravil Opičák. "Už jsem se dlouho nekoupal a mám poslední dobou přeschlou kůži, až mě svědí. Velice rád se opláchnu."

Nalili olej do kotle, navršili pod kotel polena, podpálili je, a když olej klokotal, vyzvali Opičáka, aby vlezl do lázně.

Opičák sepjal ruce: "Má to být občanská nebo vojenská koupel?"

"Jaký je v tom rozdíl?" otázal se panovník.

"Při občanské koupeli se nesvléká oděv," pravil Opičák, "zkříží se ruce, hupne se po hlavě dovnitř a vyleze se ven. Oděv se nesmí pošpinit, ulpí-li na něm jen kapka oleje, znamená to porážku. Při vojenské koupeli je třeba ramínka a ručníku. Svlékne se oděv, skočí se do kotle a v lázni se každý dle libosti vyřádí - převrací se a dělá stojky."

"Kterou koupel byste raději?" zeptal se panovník čaroděje.

"Mám podezření, že při občanské koupeli by si mohl napustit oděv nějakou látkou, na kterou se nechytá olej. Dávám proto přednost koupeli vojenské."

Opičák tedy předstoupil: "Promiňte mi mou troufalost, že jdu opět první." Sundal si plátěný kabátek, stáhl si zástěru z tygří kůže, vypjal se a skočil do kotle. Převaloval se a převracel, až se vzdouvaly vlny, jako by se koupal v pouhé vodě.

Čuník, vida to, se hryzl do prstů a zašeptal Písečnému mnichovi: "Nebrali jsme tu opici nikdy dost vážně. Koho by napadlo, co se v ní všechno skrývá."

Ještě chvíli špitali a nemohli Opičáka dost vynachválit. Ten si toho všiml a myslil si, že se mu vysmívají. "Já musím vždycky všechno oddřít a oni přijdou k hotovému. Jako třeba teď, abych se tu smažil a jim se neděje nic. Stálo by to za to je alespoň trochu vylekat."

Rozbouřil vlny a najednou se prudce ponořil na dno kotle. Proměnil se v hřebík, ne větší než datlová pecička a zůstal skryt na dně.

Ceremoniář to ihned běžel ohlásit do paláce: "Vaše Veličenstvo, ten maličký mnich se zalkl ve vařícím oleji."

Císař si velice oddychl a nakázal, ať vyloví jeho kostru, že ji chce vidět.

Kat tedy lovil v kotli železnými hrabičkami. Ale ty měly zuby daleko od sebe, a tak Opičák v podobě hřebíčku klouzal mezi zuby sem a tam a vždy šťastně proklouzl.

Ceremoniář pak ohlásil, že měl příliš měkké maso a křehké kosti a že se vypařil.

"Chopte se těch mnichů!" nařídil panovník.

Tělesná stráž se tedy nejprve vrhla na Čuníka, který se tvářil velice zarputile. Porazili ho na zem a spoutali ho.

Tripitaka, chvějící se hrůzou, úpěl: "Vaše Veličenstvo, dopřejte ubohému mnichovi alespoň okamžik sluchu! Můj zahynuvší učedník, od těch dob, co přijal víru, si získal nesmrtelné zásluhy. Ve vašem třetím učiteli země však našel těžkého odpůrce a nalezl smrt ve vařícím oleji. Myslíte, že teď, kdy můj učedník vstoupil mezi bohy, já lpím na dalším životě? Vy sám jste vládce celé říše a před vámi se sklání všechen lid. Poručíte-li mi, abych zemřel, umřu rád. Jen buďte tak milostiv a darujte mi půl šálku rýžové kaše a papírové peníze a dovolte mi, abych tyto věci spálil jako oběť duši zemřelého. Chci, aby můj učedník věděl, že na něho vzpomínám. Pak rád přijmu trest."

"Budiž," pravil císař, "vždy jsem slýchával, že ti Číňané jsou lidé ctnostní a spravedliví."

Pak dal přinést rýži a papírové peníze a podal je Tripitakovi.

Tripitaka vyzval Písečného mnicha, aby šel s ním. Došli až ke schodišti, kde právě několik strážců táhlo Čuníka za uši rovnou ke kotli. Čuník se svíjel na zemi, sípal a vyrážel ze sebe: "Ty mizerná opice! Ty strůjče všeho neštěstí! Ty praštěný podkoní! Smrt ti jen patří, ty zatracený Opičáku! Ty koňáku, škvařený v oleji! Budiž proklet i po smrti až do posledního kolena!"

Opičák na dně kotle dobře slyšel Čuníkovy nadávky. Nezadržel se zlostí a proměnil se ve svou pravou podobu. Celý nahatý se vynořil z kotle ven: "Ty ničemná plevo! Komu to nadáváš?!"

"Ach učedníku můj, tys mě vyděsil k smrti," vydechl Tripitaka.

"Bratříček má ale za ušima, takhle se stavět mrtvým!" smál se Písečný mnich.

Dvořané z toho byli celí pryč. Okamžitě běželi zpravit panovníka, že Opičák neumřel, že se zase vynořil z kotle. Ceremoniář však nechtěl šířit poplašné zprávy, a proto pravil: "Je určitě mrtvý, ale dnes je nepříznivý den, a tak se jen objevuje jeho duch."

To Opičáka rozzuřilo. Vyskočil z kotle, setřel si olej, oblékl se, popadl kyj a vrhl se na ceremoniáře. Praštil ho jaksepatří po hlavě a zpřerážel mu všechny kosti v těle. "Já že jsem nějaký duch!" zařval mocným hlasem.

Strážci, třesoucí se strachy, ihned rozvázali Čuníka, poklekli na zem a prosili o milost. Panovník sestoupil z dračího trůnu a hleděl někam zmizet. Opičák k němu rychle přiskočil a zadržel ho: "Vaše Veličenstvo! Neodcházejte, musíte ještě nařídit třetímu učiteli, aby si také vlezl do kotle s olejem!"

Císař se třásl hrůzou na celém těle. "Třetí učiteli země, zachraňte mi život. Sestupte laskavě do lázně, ať mě ten mnich ještě neutluče."

Čaroděj Beraní síla tedy sestoupil z trůnu, svlékl se, skočil do kotle a dělal, že se koupe.

Opičák zatím pustil císaře a přiblížil se ke kotli. Nařídil topičům, ať přidají polena a chrastí. Natáhl ruku a vyzkoušel olej v kotli. A hleďme! Olej sice bublal, ale byl studený jako led. To je divné, řekl si, když já jsem se koupal, byl olej vařící a teď je najednou ledový! Už to mám! Určitě mu pomáhá některý dračí král! Rychle se vyšvihl do vzduchu a zavolal pěkně nahlas "Óm!" Tím přivolal dračího krále Severního moře.

"Co si to dovoluješ, ty rohatá dešťovko, ty šupinatý úhoři, že posíláš tomu čarodějovi na pomoc studeného draka, aby mu ochlazoval dno kotle! To chceš, aby nade mnou vyhrál?"

"Kdež já bych se opovážil mu pomáhat!" blekotal dračí král, hluboce se ukláněje. "Ten mizera se sám tvrdě zoceloval a vycvičil si chladného draka a s jeho pomocí provádí kouzla, s kterými jen klame dobré lidi! Ale kdež by oklamal Velkého světce! Seberu mu toho studeného dráčka a on se uvaří i s kostmi a vyškvaří i s kůží!"

"Tak koukej dělat, dračisko, nebo tě výprask nemine!" štěkl na něho rozzlobeně Opičák.

Dračí král se proměnil v prudký vichr, zalétl ke kotli a odnesl studeného draka do moře.

Opičák sestoupil z mraku na zem a přistoupil se svými druhy k obrovskému kotli. Čaroděj se zmítal ve vařícím oleji a snažil se vyhrabat ven, tu však uklouzl a kůže se mu seškvařila, maso se spálilo a kosti se mu rozpadly. Oznámili tedy panovníkovi, že třetí učitel se usmažil.

Císařovy oči se zalily slzami, ruka mu klesla na stolek a hořce se rozplakal. Pak ulehl na své dračí lůžko a z očí mu proudily vodopády slz až do samého večera.

"Jak můžete být tak bláhový!" zvolal Opičák, přistoupiv k němu. "Jen se podívejte na jejich mrtvoly - ten nejstarší, to byl tygr, prostřední jelen a ten nejmladší není nic jiného než beran. Nevěříte-li, nechte si vylovit jeho kosti. Už jste někdy slyšel, že by ze člověka zbyly beraní kosti? Byli to zlí duchové divokých zvířat a usilovali o vaši zkázu. Naštěstí jsme přišli včas, zlé duchy zabili a zachránili vám život. A vy ještě pláčete! Rychle nám vydejte naše listiny a dovolte nám odejít."

Teprve teď císař vše pochopil. Úředníci mu potvrdili, že v kotli opravdu našli kosti berana. "Nutno věřit tomuto svatému mnichovi," říkali.

"Je-li tomu opravdu tak," pravil císař, "pak těm svatým mnichům ze srdce děkuji. Můj nejvyšší ministře, pozvěte vzácné mnichy na noc do kláštera Studně moudrosti. Nazítří ráno dejte otevřít východní křídlo paláce a mniši z kláštera Zářného paprsku ať jim vystrojí bezmasou hostinu na znamení díků."

Naši poutníci se tedy odebrali do kláštera k nočnímu odpočinku. Na druhý den o páté hlídce dal císař svolat ke dvoru všechny dvořany. V jedné slavnostní síni rozložili jídlo a pití a panovník vlastním vozem vyjel Tripitakovi naproti až ke klášteru Studně moudrosti a zavezl ho na hostinu ve východním křídle paláce. Po hostině všichni dvořané vyprovodili Tripitaku a jeho učedníky až do města.


CHCETE-LI VĚDĚT, JAKÁ DOBRODRUŽSTVÍ JEŠTĚ OČEKÁVALA NAŠE POUTNÍKY, PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KAPITOLU.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama